Blog

29.03.2018 19:07

Byla už tma a já se vlekla domů doslova přesycena těmi nejrozporuplnějšími pocity. Řešila jsem v sobě boje a snažila se zvolit tu správnou cestu, jenže jsem nevěděla, která to je. Utápěla jsem se v tomhle rozpoložení už několikátý den a řešení jsem neviděla. Doplazila jsem se až ke vchodu paneláku, v němž jsem bydlela. Mechanicky jsem otočila klíčem a vešla. Protáhla jsem se kolem schránek, obešla výtah a zamířila ke schodům. U těch jsem se zarazila. Uviděla jsem svůj odraz ve skleněné okenní tabuli. 

Ještě chvíli a začnou se mi tlačit slzy do očí! - došlo mi.

Zírala jsem na ten obraz, v němž se odrážela veškerá moje frustrace a s ní i vyčerpání. Najednou jsem sebou škubla. Impulzem k tomu byl dost hlasitý štěk. Otočila jsem se za zvukem a nahoře na schodech uviděla rozzářeného, doslova smějícího se černého labradora. Vrtěl ocasem a radostně se na mě díval. Musela jsem se usmát. Nešlo to jinak. Najednou to ze mě spadlo. Všechno. Existoval jen ten jeden okamžik a v něm usměvavá psí tvář. Jak málo stačilo. Upřímnost radosti, s jakou mě ten hafan sledoval, najednou odsunul stranou všechno, co mě tížilo. Vyšla jsem po schodech nahoru a zlehka ho pohladila. 

Někdy stačí opravdu málo. Někdy nám Pán Bůh pošle třeba i tu němou tvář, když nemáme poblíž tu člověčí. Moje rada? Nenechávejme všechno na nich. Buďme těmi tvářemi, které druhého pozvednou a zbaví ho nálože, která ho tíží a táhne k zemi. 

Ten večer se mi usínalo o poznání lehčeji. 

18.03.2018 20:30

Modlím se. Modlím se o to či ono, prosím Pána Boha, aby mi dal toho či onoho. Dosud mi ale nedocházelo, že i na druhé straně se někdo modlí. Někdo se modlí o tu či onu. 

"Jsi odpověď na moje modlitby," zašeptal mi do ucha.

Já? - říkám si v duchu. Holka, která má tolik chyb a nedostatků? Vždyť to já potřebuju odpověď na moje prosby. Nikdy mě nenapadlo, že mě Bůh bude chtít použít jako odpověď na modlitby někoho jiného. Tou jednou zašeptanou větou  jsem si uvědomila, že nejsem jediná, která po něčem touží. Jsou tu i jiní. A já můžu být Božím nástrojem, aby dostali odpověď, po které tak touží.

Prostoupila mnou bázeň a pocit zodpovědnosti. Nezapomínejme, že tu nejsme jen my. Nejen my máme své touhy a prosby. Pokud se necháme, můžeme být odpovědí na něčí modlitby. 

22.02.2018 19:33

Krabice, krabice, krabice. V kanceláři nastalo jednoho dne točení. Točení stolů. Tedy přesněji řečeno, točili se lidé okolo stolů. Mně drahá kolegyně se chystala k odchodu na mateřskou, přicházela další (jak jsem zanedlouho zjistila) skvělá kolegyně, takže jsme s holkama podnikly patřičné změny. 

Nastalo to, čeho jsem se obávala. Svůj stůl i jeho okolí jsem byla nucena sbalit a vměstnat do několika krabic. Nacházela jsem věci zapomenuté nebo domněle ztracené a znovu nalezené. To by ale nebylo nic hrozného. Prostě se balím a jdu. Horší byl pohled vedle. Pohled na tu spřízněnou duši, která svůj pracovní svět balí do pár krabic. Znamenalo to, že okamžik, kdy ji přestanu v práci potkávat byt jen sporadicky, se nezadržitelně blíží. 

"Tady přece nemůžu sedět," prolítlo mi hlavou. "Tohle je její místo. Vždycky bylo, je a bude její."

Nakonec jsem za onen stůl ale přece jen usedla. Byla jsem nesvá a cítila se nehodna. Nějaký čas to zabralo, ale pak jsem se přistihla, že se u onoho stolu zabydluju a chci si to tam udělat jak praktické tak pěkné. Vybalila jsem si svůj každodenní příděl moudrosti - stojací minikalendář, ve kterém je na každý den jedno moudro. 

"Svět je kulatý. Místo, které se zdá být koncem, může být také začátkem."

A tak místo, které bylo koncem pro mě, je ted začátkem pro Teri. Kde skončila Terinka, začíná Sisi. A stůl, který byl v naší kanceláři koncem pro Míšu, je začátkem pro mě. Protože svět je kulatý. A na jednu situaci se dá pohlížet (minimálně) ze dvou úhlů.  

22.10.2017 19:45

To ráno bylo deštivé a pochmurné. Ještě trochu ospalá jsem stála na okraji silnice a čekala, až na přechodu pro chodce blikne zelená. Zpod kapuce padl můj zrak na bilboard vyvěšený na protější straně cesty. Nevím, čeho se reklama týkala, každopádně slogan zněl: 

"Chlapi nepláčou."

Rázem jsem se v myšlenkách přenesla o necelé dva měsíce zpět, kdyjsem v  jednom víkendu byla hostem hned na dvou svatbách. Není pár, kterému bych to štěstí nepřála. Za tyhle dva jsem byla ale tak nějak víc ráda. Jsou to moje srdcovky :). Každá svatba byla jiná. Na jiných místech naší vlasti, v jiném stylu, s jinou skladbou hostů, květin a barev. Minimálně jednu věc měly ale společnou. 

Máte rádi pohled na nevěstu? Já si ho užívám! Při svatebním pochodu patří vrchol skladby zpravidla právě nevěstě. Musím ale říct, že když se objeví v uličce, pokochám se pohledem na ni a téměř automaticky obrátím zrak na ženicha čekajícího u oltáře. Dívám se na něj, dokud nevěsta nepřijde až k němu. Fascinuje mě, co vidím. Jeho oči jsou na ni doslova přilepeny. Jako by pro něj v tu chvíli nic důležitějšího ve vesmíru neexistovalo. Jako by nemohl uvěřit, že ta nejúžasnější holka na světě si ho vybrala a za pár chvil bude jeho ženou. 

U těchto ženichů jsem viděla ještě něco. Slzy. Ano, slzy dojetí jsou na takových událostech celkem běžné. Ale ty ženichovy pro mě mají tak nějak hlubší rozměr. Nejsou projevem slabosti. Já osobně se před nimi skláním. Líbí se mi, když je chlap ochoten ukázat i svou zranitelnost, oddanost a dojetí. V mých očích jsou to slzy, za které by se žádný chlap neměl stydět. 

01.10.2017 19:22

Bylo sobotní ráno. Ještě za tmy jsme vyráželi z domova, abychom dopravili mou drahou ségru na letiště do Krakowa. Byla mi zima. Nejraději bych se viděla v posteli, následně se v klidu a pohodě vypravila do mého rodného sboru, kam mě to hodně táhlo. 

Cestou jsem začala štěkat. Umím to dobře a pyšná na to nejsem. Našla jsem dost důvodů. Navigace nefungovala, jak měla, byla mi zima, měla jsem hlad. Když jsem se po notné chvíli v autě zahřála, sundala jsem ze sebe kabát, do něhož jsem byla zababušená. Tento počin odhalil, že jsem si cestou pokrčila šaty, které jsem měla na sobě, a s nimiž jsem se předešlý večer dosti nažehlila. Začala jsem na toto téma opět dost notně brblat. Jako zadrhnutá deska jsem se vracela k pokrčeným šatům, které jsem chtěla mít v pořádku a ne dorazit do sboru sežmoulaná jako žvýkačka. 

Jak jsem si tak brblala pod fousy a otravovala tím své okolí, nejvíce tedy Anetku za volantem, jelikož tatínek pochrupoval na zadním sedadle, najednou jsem si uvědomila krutou realitu. Nejsou to šaty, které potřebují vyžehlit. Je to moje srdce. Můj charakter potřebuje dotek Boží žehličky, která by vyhladila všechny záhyby a sklady. Anetka mi odpustila. Bylo mi ale líto, že je co odpouštět. Místo abychom si vychutnaly pohled na nádherný východ slunce, který se nám cestou naskýtal, místo abychom si užily poslední společné chvilky, než se zase odlepí od země a odletí na druhý konec Evropy, otravovala jsem ji svým chováním. 

Díky Bohu za Jeho žehličku, která funguje mnohem lépe než dohromady všechny, které znám. Tahle žehlírna má navíc otevřeno 24/7, její služby jsou zdarma a výsledek je zaručen ;). 

29.08.2017 11:33

Jako lesní včela jsem poletovala po bytě, vyhýbala se krabicím, který byly naplněny vším, čím je možné za téměř dva roky vybavit jednu garsonku. Byl přede mnou stěhovací víkend, během nemoci jsem toho moc sbalit nestihla, takže jsem to teď doháněla. Každou chvíli měli přijet naši s kamarádkou. Dostala jsem zprávu, že už se blíží, tak jsem seběhla dolů, abych je přivítala. Auto nikde, opřela jsem se tedy o zábradlí před panelákovým vchodem a na chvilku vydechla. Zrak mi padl na bytové zvonky. Každý z nich byl opatřen jménem. U jednoho byla dokonce jména dvě. Zlehka jsem se dotkla oprýskané nálepky, na které bylo to moje. Jemným tahem jsem ji sloupla. Opřená o zábradlí jsem dál čekala na příjezd posádky a neustále jsem se dívala na tu jmenovku. Jakoby její sloupnutí znamenalo definitivní konec jedné moc krásné éry. Udivilo mě, co může tak malá věc způsobit. Z přemítání nad životní realitou mě vytrhlo přijíždějící auto. Jsou tady. Spěšně jsem jmenovku šoupla do kapsy a jala se vítat hosty. Ono přemítání mi ale stále rezonovalo v hlavě. A najednou mezi všemi těmi vjemy jsem si uvědomila, že když něco končí, ve většině případů něco začíná. Člověku může být těžko, může uronit i slzu (a ne jednu). Důležité ale je dívat se dopředu a vidět to dobré, co v nové situaci přichází.

12.08.2017 08:24

Počasí bývá nekompromisní. Neptá se vás, jaké plány máte a co byste si asi tak přáli. Nebylo tomu jinak ani onen pátek. V to odpoledne mě právě počasí odřízlo od mých plánů. Když jsem z práce odcházela asi o dvě hodiny později, než jsem plánovala, rozhodla jsem se, že čas, který mi byl darován, využiji k vytváření rodinného tepla a útulna, ačkoli to  mělo být jen pro mě samotnou. Cestou domů jsem navštívila samoobsluhu blízkou mému bytu a z nakoupených surovin upekla koláč. Brzy se bytem linula celá řada vůní od jablek přes skořici až k vanilce. Po koláči přišla na řadu zelenina. Ta se pekla a já si už v klidu mohla sednout. Smrákalo se, tak jsem se uvelebila do křesla, vzala ze stolku knížku a četla si. Najednou jsem si uvědomila, že čtu, ale nevím co. Myšlenky si šly svou cestou a naprosto nerespektovaly, kam směřovaly mé oči. 

Tak ráda bych si zazpívala! - zaznělo mi v hlavě.

Na základě čehosi jsem vyhodnotila, že to nejde. Pootočila jsem hlavou a zrak mi padl na ukulele Boženku visící na stěně. Vtom jsem si uvědomila, že tam přece nevisí jen pro parádu! Chvíli jsem na ni civěla, pak jsem vstala, sundala ji z háčku a za jejího doprovodu se dala do zpěvu.

Někdy jsme tak blízko tomu, co nás potěší či povzbudí. Jen to musíme vidět a vykročit tomu vstříc. 

08.08.2017 22:06

Zjišťuji, že cesta do práce může být plná inspirace a podnětů k zamyšlení. Jeden úsek z určitých důvodů přejíždím autobusem. Abych se dostala na zastávku, musím zdolat několik semaforů. A téměř pravidelně se stává, že když docházím k poslednímu z ony sbírky semaforů a čekám na zelenou, přifrčí si to můj autobus k zastávce a před nosem mi ujede. Konec světa to není. Za pár minut přece jede další. Ale člověk by se bez toho čekání u hlučné silnice docela obešel ;). Za pár minut se další autobus přiřítí a já můžu směle pokračovat v cestě vstříc dalšímu pracovnímu dni. 

Dnes to nebylo jiné. Zase mi ujel, zase a opět jsem čekala. Když jsem u druhé zastávky z autobusu vystoupila, spěšně jsem se vydala svou obvyklou cestou. Procházela jsem uličkami, přeběhla přes silnici a chystala se projít se skloněnou hlavou pod větvemi jabloně. Když jsem už byla skoro u ní, nad jedním téměř shnilým jablkem zvítězila gravitace a to se svou plnou vahou poroučelo k zemi. Těsně přede mnou se roztříštilo o zem, na které po něm zůstala jen hnědá skvrna. 

"Panečku, jít tudy o chvíli dřív..." pomyslela jsem si a představila si ránu, s jakou by mi jablko žuchlo na hlavu. Neplatí to pro všechny situace, ale teď už si myslím, že někdy je prostě lepší být krapet pozadu.. ;)

 

04.08.2017 11:05

"Do prkýnka dubovýho..." prolétne mi hlavou, zatímco korzuju po bytě a snažím se nachystat do práce. Nestíhám. Budík jsem posunula tolikrát, že se mi to teď nevyplácí. Chvatně zabouchnu byt, zamknu, a protože už mi nezbývá čas na to jít do práce pěšky, pádím na autobus. Volím tu nejkratší cestu sídlištěm. Míjím vysoké paneláky, školu, hřiště, zase a opět paneláky. Nic zvláštního. Najednou se můj zrak zastaví na záhonu růží. Je docela malý, ale rozhodně hoden pozornosti. Keřík rudých květů mě doslova hypnotizoval, abych si k němu přivoněla. Autobus neautobus, práce nepráce - zastavila jsem se. Jakoby to všechno ztratilo na důležitosti. Přidřepla jsem si a zhluboka se nadechla. Nelitovala jsem. Růže mě obdarovala vůní tak intenzivní a zároveň svěží, že jsem se na okamžik zasekla v čase a byla tu jen pro ni. 

Poté, co jsem k ní ještě párkrát přivoněla, vydala jsem se opět na cestu. Už jsem tolik nespěchala. Přemýšlela jsem nad tím rušným světem, ve kterém žiju. Jak to v něm ta růže zvládá, když tak nespěchá? Roste trpělivě, čeká na pupen, pak zase na květ. Rozdává radost a vůni, a když přijde její čas, odkvete. Je tu pro nás, ochotna odměnit nás pokaždé, když svolíme zastavit se.   

Chtěla bych to zvládat líp. Spěchat jen minimálně a umět se zastavit. Vím, že mnohdy je to složité. Ale ať už ona růže znamená ve vašem životě cokoli, najděte si ji a čas od času se k ní skloňte. Nebudete litovat.  

24.07.2017 21:56

Stojím v podzemí a čekám na metro. Tma tu není, zima taky ne. Kolem to jen šumí. Na ten ruch si člověk zvykne a po nějaké době ho ani nevnímá. Na protějším nástupišti to žije podobně jako na tom mém. Při čekání na vlak si krátím čas pozorováním lidí, jejich výrazu tváře i řeči těla. Vím toho o nich jen málo. S jistotou vlastně jen to, kterým směrem se jejich cesta ubírá, a to navíc až ve chvíli, kdy nastoupí do vlaku. 

Sympatický kluk na tom protějším nástupišti - říkám si v duchu. O chvíli později pozorovaný nastoupí do metra, na které čekal, a odjíždí opačným směrem. Někam pryč do toho velkého městského mraveniště. Šance, že ho ještě někdy potkám, je minimální. Nic o něm nevím. Netuším, co je zač, jaké má hodnoty a charakter. Jen se mi v hlavě začínají hemžit otázky.

Kolik je tady asi hledajících lidí? Kolik lidí touží po někom po svém boku a přitom se s okolním světem sotva míjí? Kolik lidí by asi rádo prolomilo anonymitu, našlo ten průsečík, ve kterém se jejich cesta protne s cestou někoho, kdo se jim stane drahým a komu se oni stanou nepostradatelnými? 

Předpokládám, že jich je hodně. A domnívám se, že srdce většiny z nich je naplněna touhou a nadějí. Ta totiž umírá poslední :). 

1 | 2 | 3 >>