Blog

27.04.2019 22:30

Taky se mi to stalo. Nebyla jsem první ani poslední. Žádná tragédie - všichni mi přáli jen to dobré. Ale i tak, zpracovat jsem si to musela stejně sama. S tím mi nikdo nepomohl a nepomůže.

Bylo 25. dubna 2019 a stalo se nevyhnutelné. Staly se mé 30. narozeniny.

Zjišťuji, že my lidé se sami dost limitujeme. Já osobně svými představami, které jsem si vytvořila v období, kdy jsem toho o sobě ani o světě moc nevěděla. Jistě na nich měla svůj podíl i společnost, ve které jsem vyrostla, ale musím být férová a nesvádět na ni větší část přičinění, než jaká jí přísluší. 

Ve svých osmnácti jsem měla představu, že se ve 23 letech vdám, v pětadvaceti bych mohla mít první dítě atd. Jak naivní. Ne snad vzhledem k tomu, že jsem se nevdala, ale spíš při pohledu na sebe samu v té době. Nevěděla jsem nic o sobě, natož o světě, do kterého vstupuji. Neznala jsem dost dobře sebe, natož abych rozpoznala člověka, se kterým bych chtěla jít životem. Nevěděla jsem, co mě čeká. A přišlo toho opravdu dost. Za každou zkušenost jsem Bohu vděčná, ať už bolela nebo se na ni příjemně vzpomíná, protože každá mě nějakým způsobem formovala. Jsem jaká jsem díky každé z ní. 

Ano, i při těchto narozeninám jsem si vyslechla otázky a přání typu: "Tak kdy už si taky někoho najdeš?" nebo "Neboj, sama nezůstaneš." Milá všeobjímající společnosti, věz, že vnímám situaci, v jaké se nacházím. I ty biologické hodiny slyším tikat. Bijí totiž dost hlasitě ;). Vím, že většina lidí se mnou spřízněných mi přeje jen to dobré a chce, abych byla šťastná. Ale zamyslete se, prosím, se mnou. Znamená snad, že nežiji dost kvalitní a naplněný život v jeho současné podobě? Znamená to, že je se mnou něco špatně, když jsem single, nota bene bez dítěte? Mám se živit pojetím sebe sama, že jsem nedostatečná taková, jaká jsem?

Přiznávám, že některé věci a životní záležitosti mi chybí a opravdu po nich toužím. Ale myslím, že v konečném důsledku toho víc mám než nemám. Sledujte. Mám kde bydlet. Mám práci, která má smysl. Mám milující rodiče, ke kterým se můžu vracet. Mám dvě úžasné ségry a dva ještě úžasnější synovce. Mám svobodu. Vážně bych měla být nešťastná? :)

A tak jsem se při prozkoumávání Paříže přehoupla přes tu kulatou třicítku divajíce se vzhůru na barevné deštníky v pasáži Le Village Royal, která snad nikdy nemůže být zakaboněná. Snažím se zůstat stejně nezakaboněná, pozitivní a nohama pevně na zemi. Samozřejmě u toho přemýšlím a docházím k nejednomu závěru...

Teď už vím, že moje osmnáctileté já bylo se svými představami dost naivní. 

Teď už vím, že nežiju život nikoho jiného. Je jen na mně, jak k němu budu přistupovat.

Teď už vím, že věk je jenom číslo. Kolik nám je, si vlastně uvnitř určujeme sami.

Teď už vím, že je hloupost snažit se napasovat do společenských tabulek, představ a očekávání.

Teď už vím, že nejsem stará. Jsem v tom nejlepším. Což je ostatně v každém věku :). 

 

14.02.2019 23:25

Byl Valentýn a nádražní hala praskala ve švech. Většina lidí spolu se mnou čekala na informace o vlaku, který by měl každou chvíli zamířit na Moravu. Už dobrou půlhodinu lidé přešlapovali na místě a se značnou nevolí sledovali zpoždění, které se čas od času zvýšilo.

Pojídala jsem svačinu a opřená o stěnu jsem dělala to, co mě v takových chvílích baví. Pozorovala jsem lidi. Smutné, veselé, mladé, věkem obdařené, v páru i samotné. Když se na tabuli u našeho spoje objevilo číslo nástupiště, dav se jako jedno tělo zavlnil a začal se posouvat směrem k východu. Po příjezdu soupravy se tenhle dav plynule rozptýlil do vagonů a každý cestující si našel své místo. Vlak se rozjel i s masou lidí na palubě. Jak jsem si tak seděla na svém místě, uvědomila jsem si, že začínám cestování vnímat trochu jinak než dřív.

Není to přece jen o přesunu davu lidí z bodu A do bodu B. Jde o něco víc. Na každém sedadle sedí příběh. Každé veze člověka, který něco prožívá, má své zkušenosti, nad něčím přemýšlí a někam směřuje. Něco má za sebou a něco před sebou. Je na cestě a při troše požehnání ho na jejím konci někdo čeká.

Přeji každému (kdo si to sám taky přeje), aby na něj někdo čekal. Přeji vám, aby vás těšilo, až ten váš Někdo vystoupí z vlaku. Přeji vám, ať i v tom čekání vidíte požehnání. Vždyť máte na koho čekat a někdo čeká na vás :).

26.01.2019 23:25

Když se z normálně celkem dost mohoucí maminky najednou stane napůl nemohoucí, dostanou se ostatní obyvatelé domácnosti k činnostem, které je obvykle docela míjí. Tak třeba ta moje maminka peče chleba. Abych byla přesná, peče ten nejlepší kváskový chleba, co znám. Ale tak přece nebudeme o hladu jen proto, že má maminka jednu ruku nepoužitelnou, že jo. Nastoupila jsem tedy do pozoru a pod jejím dohledem se chopila přípravy. K tomu, aby vykynul krásný velký bochník chleba, toho není zapotřebí moc. Stačí docela malé množství kvásku, který maminka schovává v krabičce v lednici. Dvě lžíce. Dvě lžíce docela nenápadné šedé hmoty, která mouku a vodu promění v něco rostoucího a živého. 8 hodin pracuje a nakonec prostoupí ingredience takovým způsobem, že se stane jejich podstatou. Vznikne kvásek nový, čerstvý a opět schopný darovat život a podporovat růst. Nebýt těch dvou lžic nenápadné hmoty, zůstala by mouka moukou a voda vodou. Nic jiného by z nich nevzniklo.

Možná vám budu připadat infantilní, ale prostě mi to připadá jako zázrak. Promíchávám všechny ingredience, aby se propojily a při tom přemýšlím, čím se vlastně živím já. Čemu dovoluji, aby ve mně rostlo, žilo a množilo se? Co je ta hlavní ingredience, která ve mně probouzí život? 

A tak si míchám, přemýšlím a modlím se. Modlím se, abych nebyla jen snůška ingrediencí, ale aby to ve mně žilo. 

24.01.2019 16:42

Víte vždycky, co chcete? Zač se modlit? Víte, jakou cestou jít? 

Zrovna posledních pár dnů nevím. Hlavou se mi honí otázky, na které neznám odpověď a mnohdy ani nevím, u koho bych ji hledala. Nevím, oč mám Pána Boha prosit. On ale ví. Vidí do nejen mého srdce, i když právě to pro nás může být mnohdy nečitelné, zná a je schopen zodpovědět i nevyslovenou otázku. Nevím, jak vy, ale já si ve slepých uličkách mnohdy i popláču. A je to špatně? Je to známka slabosti, když se o slovo hlásí slzy? Nebo bych si snad měla říct, že jsem dost stará na to, abych brečela? Nemyslím. I slzy k životu patří a odplavují, co by v nás zůstalo zaneseno. 

Takže zpátky k otázce: Co teď? Osobně v takových situacích zjišťuji, že je dobré mít kolem sebe někoho, kdo se nevyptává a nechá vám prostor zkusit se nadechnout. I když to hned nepůjde, aspoň za ten pokus to stojí. Je dobré mít možnost zajet ke svým milovaným horám a všechno jim to povědět. Ony to snesou. Snesou ještě mnohem víc. Třeba kopec, co se jmenuje Golgota, toho snesl dost. To ty mé Beskydy vůbec neví, o čem je trápení. Když si tohle uvědomím, najednou se i proudy slz začnou uklidňovat... 

23.01.2019 17:22

Tady není žádný dress code? - pomyslela jsem si v duchu, když jsem uviděla toho muže v tričku a džínech. Vstupoval právě do velkého sálu primátorské rezidence hlavního města Prahy, ve kterém ten den probíhalo udílení cen Michala Velíška. Já tam byla přítomná jako host za naši organizaci, protože je sponzorsky s touto akcí spjatá. 

Poslední říjnový den ubíhal a od dopoledního semináře se překlopil až k odpolednímu vyhlašování cen. Do finále se dostali tři muži a tedy tři příběhy. Trojice situací, ve kterých někdo neměl sebe na prvním místě, ale podal neznámému člověku nezištně pomocnou ruku a zachránil mu tím život. Když jsem tři finalisty uviděla, tváře mi zčervenaly. Studem. Jedním z těchto lidí byl onen dříve jinak oblečený muž, kterého jsem si v hlavě tak snadno zhodnotila. Stačilo mi k tomu to, co jsem viděla očima. Byl to ale muž, který zachránil někomu život. Byl to hrdina. 

Hrdinové nemusí být na první pohled patrní. Hrdinství je o tom, co je uvnitř. Ne o tom, co vidíme. Mnohdy dbáme více o naši slupku než o to, co se skrývá pod ní. Tak jsem si zase uvědomila, na čem bych měla zapracovat...

 

04.09.2018 20:26

Duševní vlastnictví je pro mě to, co patří mé duši. Co je její součástí. To, co jsem vytvořila. A to mi někdo vzal. Ukradl mi to, co tvořilo mé vzpomínky a přivlastnil si je...

Jeden sobotní večer jsem se vrátila domů unavená, ale radostná z dojmů nastřádaných za celý den. Nedlouho po příchodu do bytu se mě spolubydlící zeptala, zda jsem si změnila jméno na Instagramu. Nechápavě jsem na ni koukala a ujistila ji, že jsem si nic neměnila. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se mi snaží říct. Že se mi asi někdo do mého účtu naboural. Pachatel se do něj dostal, změnil heslo, profilovku, mail i telefon. Už jsem se na svůj účet nedostala a v tom, čemu se říká jakási instagramová podpora, jsem se točila jako v kruhu. 

Nakonec jsem si musela připustit, že jsem o účet přišla a s ním i o všechny mé příspěvky. Založila jsem si účet nový a začala prakticky od nuly. Od té doby se ve mně čas od času probudí určitý smutek. Možná je to spíš nepochopení. Nikdy jsem neporozuměla principu krádeží - proč někdo bere to, co není jeho? Nedochází mu, že tím někomu ublíží? Je mu to jedno? Přece když to není moje, nebudu si to bez dovolení přivlastňovat... Mé vzpomínky jsou onomu zloději k ničemu. Nemají pro něj význam takového rozměru, jaký měly pro mě. 

Sem tam se zajdu na svůj starý účet podívat jako nezávislý pozorovatel. Vzpomínám a je mi to zase trochu líto. Uvědomuji si ale, že odcizením mého účtu mi zloděj nevzal to podstatné. Nevzal mi vzpomínky. Nevzal mi lásku k lidem a místům, které jsem na fotkách zachytila. A nikdy mi ji vzít nemůže.

Držme si to podstatné v našich srdcích, v paměti a ve vzpomínkách. Tam žádný zloděj nedosáhne. 

03.09.2018 20:23

Zahleděná do počítače jsem psala svůj minulý článek. Seděla jsem ve vlaku a cesta za oknem rychle ubíhala. Čas od času jsem si všimla, že uličkou někdo prochází. Vratkou, nejistou chůzí, jaká je v jedoucím rychlíku běžná. 

V jedné stanici přistoupil pán s malým synkem. Ten sotva začínal chodit. Sem tam jsem z jejich sedadel zaregistrovala pohyb, ale spíše jsem se věnovala psaní. V jednu chvíli jsem ale musela přestat. Otec šel uličkou a v předklonu vedl před sebou svého syna. Každé škubnutí vlaku, každý nepatrný výkyv musel muž vybalancovat nejen za sebe, ale i za svého syna. Ten si možná ani nevšiml, že je v jedoucím vlaku. Tak jistě si uličkou vykračoval se svým tátou za zády. Kolem mého místa prošli celkem rychle a já se za chvíli mohla zase věnovat článku. V tu chvíli jsem ale nemohla. 

Došlo mi, že vlastně nejsem schopná ani domyslet, co všechno pro mě vybalancovali mí rodiče a co všechno se mnou balancuje můj Nebeský Otec. Jistě jsem v životě procházela otřesnými situacemi, ale Někdo mě držel za ruku a udržoval balanc, abych mohla pohodlně a bezpečně jít dopředu. 

A za to děkuji.

05.07.2018 20:47

Malý princ je v podstatě jedna z mých nejoblíbenějších knih. Při odchodu z bytu jsem očima přejela svou sbírku knih a říkala jsem si, kterou bych si tak na cestu domů na Moravu vzala, aby mě těch pár dnů doprovázela. Když jsem tuhle svou lásku objevila, šla jsem na jisto. Ani jsem se doma nestihla ohřát a Malého prince jsem měla přečteného. Tentokrát jsem ji četla ale jinak. Chtěla jsem jí být ovlivněná. Chtěla jsem, aby mě něčím inspirovala alespoň většina charakterů v knize se vyskytujících. Chtěla jsem vidět neviditelné...

 

A tak, milý čtenáři, přeji Ti...

...ať umíš vidět beránka v krabici jako malý princ.

...ať nezadupáváš v dětech schopnost malovat, jako to dělali dospělí okolo Exupéryho.

...ať jsi schopen jen tak se zasnít jako malý princ.

...ať jsi zděšen jako malý princ, když chce někdo někoho uvázat.

...ať nikoho neodsuzuješ kvůli oblečení, jako to udělali dospělí vůči tureckému astronomovi, který spozoroval asteroid B 612.

...ať máš takovou péči o svou planetu, jako malý princ.

...ať dokážeš rozlišit, co je plevel a co ne.

...ať dokážeš najít smysl i v otravné, ale lehké práci, jako je vytrhávání baobabů.

...ať je tvá květina pro tebe jen jediná.

...ať jsi schopen udělat si názor podle skutků, a ne podle slov.

...ať jsi ostražitý a vymetáš i vyhaslé sopky.

...ať se dokážeš omluvit jako květina a přát štěstí člověku, který tě opouští.

...ať dospěješ k poznání, že pokud chceš poznat motýly, musíš dvě tři housenky snést.

...ať vědomě hledáš ponaučení jako malý princ.

...ať od druhých vyžaduješ jen to, co může splnit - jako král na asteroidu 325.

...ať si jako onen král uvědomíš, že je obtížnější soudit sebe samotného, než soudit své bližní.

...ať ti stojí zato zaznamenávat do svých místopisů i květiny.

...ať trávíš čas s takovými lidmi, s jakými se nebudeš cítit sám.

...ať cítíš potřebu se s někým potřebovat a být pro něj jediný na světě.

...ať vnímáš důležitost obřadů stejně jako liška.

...ať stejně jako liška vnímáš, že co je důležité, je očím neviditelné.

...ať máš tendenci využít třiapadesát minut navíc k pomalé procházce ke studánce.

...ať se necháš ochočit, i když ti hrozí, že si trochu popláčeš.

...ať najdeš vodu, na kterou jsi měl žízeň.

 

Protože...

"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."

01.07.2018 20:24

Jsou místa, která mě přitahují stále znovu. I přesto, s kým jsem je navštívila, co se na nich událo nebo co mi na nich bylo řečeno a jaké vzpomínky se k nim tudíž vztahují.

I dnes po snídani mě to táhlo ven. Tam na ty moje srdcovky v lese. "Nebuď blázen," říkala jsem si. "Vždyť tě to jenom rozhodí." Šla jsem stejně. Vždy, když jsem se blížila k místu obdařenému nějakou vzpomínkou, rozbušilo se mi srdce a mnohdy i oči zalily. Pokračovala jsem ale dál a dál. Když jsem došla na nejvyšší bod mého miniokruhu a podívala se na výhled, uvědomila jsem si, o co bych přišla, kdybych se zasekla v zahořklosti nad tím, že mi někdo vzal kus srdce, nechal si ho a já mám teď prázdno. Seděla jsem na skále s výhledem na ty "mé" hory a slzy odplavovaly vše, co bylo na mém zbytku srdci usazeno. Po chvíli jsem se zvedla a s každým dalším krokem ze mě padaly kousky balvanu, který si s sebou vláčím. Neodpadl celý, ale i to málo se počítá. 

Nevím, jakými lidmi se obklopujete, ale já jsem požehnaná snad tím nejlepším výběrem. Moje sestrokamarádka mi zrovna dnes napsala, že možná je taky potřeba si ty smutky prožít, aby člověk mohl jít dál. Kus pravdy, nemyslíte? I kdybych to všechno chtěla sebevíc popřít nebo přeskočit, myslím, že jednou by mě to dohnalo. 

Milý čtenáři tohoto skromného blogu, neboj se prožít si svůj smutek. Není to totéž jako uhnízdit se v něm. Naopak, je to cesta k osvobození a pomáhá Ti posunout se dál. 

29.06.2018 22:39

"Bože, podej mi ještě ten kalich, to víno, co s nocí se měnívá na líh. Snad nad ránem na dně se dočtu, že v kaslíku andělskou počtu mám. Tů ru tu tů. A že hoře se skutálí do jedné slzy. Ta slza se vsákne a pak ji to mrzí..."

Tuhle píseň miluju. Když si ji můžu ještě ke všemu zazpívat, dotýká se mě o to víc a dostává se mi doslova pod kůži. Jako dneska. Stála jsem na imaginárním podiu na trávě u řeky s mikrofonem v ruce. Mraky sem tam hrozily, že na nás pár kapek pošlou, ale sluníčko je vždy přemluvilo, aby táhly dál. Byli jsme téměř u konce skoro dvouhodinového zpívání a na řadu přišla tahle moje srdcovka. Když ji zpívám, doslova mě pohltí a já se topím v textu i melodii. 

Slunce se na své cestě k horizontu dostalo zpoza mraků a obdařilo mě teplou září. Zadívala jsem se do něj a zpívala. Blížila se fráze, kterou jsem si nebyla úplně jistá. Vrátila jsem se tedy pohledem na stojan s nápovědou a...nic. Neviděla jsem ani ťuk. Ne že by papír na stojanu nebyl. Byl. Ale já před sebou viděla jen zlatou záři. Slova jsem nějak zkomolila, oči se po chvíli rozkoukaly a rychle našly text, který následoval. 

Jak jsem se mohla tak snadno nechat zlákat tím pohledem? Je jistě dobré kochat se sluncem, ale ve vhodnou chvíli. Proč jsem tak snadno opustila realitu? Krásu prosté písně jsem vyměnila za pohled do prchavé záře. Nasolila jsem chyby, které jsem už nemohla vzít zpátky. Když si publikum onu píseň vyžádalo jako přídavek, dostala jsem vlastně druhou šanci. Šanci zazpívat Andělskou znovu a lépe. V životě se ale často stává, že druhou šanci nedostaneme. Necháme se zlákat oslnivou září a uteče nám realita, která se už opakovat nedá.

Milý čtenáři, přeji Ti co nejméně takových politováníhodných situací a co nejvíce druhých šancí. 

(A sobě, ať raději umím text bezpečně zpaměti.)

1 | 2 | 3 | 4 >>