Vlastnictví mé duše

04.09.2018 20:26

Duševní vlastnictví je pro mě to, co patří mé duši. Co je její součástí. To, co jsem vytvořila. A to mi někdo vzal. Ukradl mi to, co tvořilo mé vzpomínky a přivlastnil si je...

Jeden sobotní večer jsem se vrátila domů unavená, ale radostná z dojmů nastřádaných za celý den. Nedlouho po příchodu do bytu se mě spolubydlící zeptala, zda jsem si změnila jméno na Instagramu. Nechápavě jsem na ni koukala a ujistila ji, že jsem si nic neměnila. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se mi snaží říct. Že se mi asi někdo do mého účtu naboural. Pachatel se do něj dostal, změnil heslo, profilovku, mail i telefon. Už jsem se na svůj účet nedostala a v tom, čemu se říká jakási instagramová podpora, jsem se točila jako v kruhu. 

Nakonec jsem si musela připustit, že jsem o účet přišla a s ním i o všechny mé příspěvky. Založila jsem si účet nový a začala prakticky od nuly. Od té doby se ve mně čas od času probudí určitý smutek. Možná je to spíš nepochopení. Nikdy jsem neporozuměla principu krádeží - proč někdo bere to, co není jeho? Nedochází mu, že tím někomu ublíží? Je mu to jedno? Přece když to není moje, nebudu si to bez dovolení přivlastňovat... Mé vzpomínky jsou onomu zloději k ničemu. Nemají pro něj význam takového rozměru, jaký měly pro mě. 

Sem tam se zajdu na svůj starý účet podívat jako nezávislý pozorovatel. Vzpomínám a je mi to zase trochu líto. Uvědomuji si ale, že odcizením mého účtu mi zloděj nevzal to podstatné. Nevzal mi vzpomínky. Nevzal mi lásku k lidem a místům, které jsem na fotkách zachytila. A nikdy mi ji vzít nemůže.

Držme si to podstatné v našich srdcích, v paměti a ve vzpomínkách. Tam žádný zloděj nedosáhne.