Byl Valentýn a nádražní hala praskala ve švech. Většina lidí spolu se mnou čekala na informace o vlaku, který by měl každou chvíli zamířit na Moravu. Už dobrou půlhodinu lidé přešlapovali na místě a se značnou nevolí sledovali zpoždění, které se čas od času zvýšilo.
Pojídala jsem svačinu a opřená o stěnu jsem dělala to, co mě v takových chvílích baví. Pozorovala jsem lidi. Smutné, veselé, mladé, věkem obdařené, v páru i samotné. Když se na tabuli u našeho spoje objevilo číslo nástupiště, dav se jako jedno tělo zavlnil a začal se posouvat směrem k východu. Po příjezdu soupravy se tenhle dav plynule rozptýlil do vagonů a každý cestující si našel své místo. Vlak se rozjel i s masou lidí na palubě. Jak jsem si tak seděla na svém místě, uvědomila jsem si, že začínám cestování vnímat trochu jinak než dřív.
Není to přece jen o přesunu davu lidí z bodu A do bodu B. Jde o něco víc. Na každém sedadle sedí příběh. Každé veze člověka, který něco prožívá, má své zkušenosti, nad něčím přemýšlí a někam směřuje. Něco má za sebou a něco před sebou. Je na cestě a při troše požehnání ho na jejím konci někdo čeká.
Přeji každému (kdo si to sám taky přeje), aby na něj někdo čekal. Přeji vám, aby vás těšilo, až ten váš Někdo vystoupí z vlaku. Přeji vám, ať i v tom čekání vidíte požehnání. Vždyť máte na koho čekat a někdo čeká na vás :).
