Dám Ti kus sebe

Za oknem vlaku krajina ubíhala a já se tak každou chvílí o něco přiblížila k domovu. Usnout se mi nedařilo, tak jsem si v hlavě přemýšlela, rozhlížela se okolo a pozorovala spolucestující. Ve skupince lidí v mé blízkosti vedly dvě ženy družný hovor. Jedna z nich měla vedle sebe muže, se kterým komunikovala spíše zřídka. Tedy alespoň verbálně. 

V klimatizovaném vlaku sem tam zavál proud chladného vzduchu. Vždy jsem se zatřásla a přitáhla si límec kabátu těsněji k tělu. Žena sedící vedle muže k němu najednou natáhla ruku, aby se zahřála. Když muž zjistil, jak ledové obě ruce má, vzal její dlaně do těch svých a začal jí předávat své teplo. Žena zjihla, věnovala mu úlevný úsměv a dovolila mu, aby jí ruce dál zahříval. Když měl jistotu, že už jí taková zima není, dlaně jí vrátil. 

Snažila jsem se na ně nezírat. Nemohla jsem si ale nevšimnout, jak se bez jediného slova změnil výraz jejich tváří. Muž jí dal kus svého tepla bez nároku na náhradu. Dal jí kus sebe. A to je podle mě láska. Alespoň ta lidská. Boží láska se totiž nekouskuje. Dává se úplně celá.