Taky se mi to stalo. Nebyla jsem první ani poslední. Žádná tragédie - všichni mi přáli jen to dobré. Ale i tak, zpracovat jsem si to musela stejně sama. S tím mi nikdo nepomohl a nepomůže.
Bylo 25. dubna 2019 a stalo se nevyhnutelné. Staly se mé 30. narozeniny.
Zjišťuji, že my lidé se sami dost limitujeme. Já osobně svými představami, které jsem si vytvořila v období, kdy jsem toho o sobě ani o světě moc nevěděla. Jistě na nich měla svůj podíl i společnost, ve které jsem vyrostla, ale musím být férová a nesvádět na ni větší část přičinění, než jaká jí přísluší.
Ve svých osmnácti jsem měla představu, že se ve 23 letech vdám, v pětadvaceti bych mohla mít první dítě atd. Jak naivní. Ne snad vzhledem k tomu, že jsem se nevdala, ale spíš při pohledu na sebe samu v té době. Nevěděla jsem nic o sobě, natož o světě, do kterého vstupuji. Neznala jsem dost dobře sebe, natož abych rozpoznala člověka, se kterým bych chtěla jít životem. Nevěděla jsem, co mě čeká. A přišlo toho opravdu dost. Za každou zkušenost jsem Bohu vděčná, ať už bolela nebo se na ni příjemně vzpomíná, protože každá mě nějakým způsobem formovala. Jsem jaká jsem díky každé z ní.
Ano, i při těchto narozeninám jsem si vyslechla otázky a přání typu: "Tak kdy už si taky někoho najdeš?" nebo "Neboj, sama nezůstaneš." Milá všeobjímající společnosti, věz, že vnímám situaci, v jaké se nacházím. I ty biologické hodiny slyším tikat. Bijí totiž dost hlasitě ;). Vím, že většina lidí se mnou spřízněných mi přeje jen to dobré a chce, abych byla šťastná. Ale zamyslete se, prosím, se mnou. Znamená snad, že nežiji dost kvalitní a naplněný život v jeho současné podobě? Znamená to, že je se mnou něco špatně, když jsem single, nota bene bez dítěte? Mám se živit pojetím sebe sama, že jsem nedostatečná taková, jaká jsem?
Přiznávám, že některé věci a životní záležitosti mi chybí a opravdu po nich toužím. Ale myslím, že v konečném důsledku toho víc mám než nemám. Sledujte. Mám kde bydlet. Mám práci, která má smysl. Mám milující rodiče, ke kterým se můžu vracet. Mám dvě úžasné ségry a dva ještě úžasnější synovce. Mám svobodu. Vážně bych měla být nešťastná? :)
A tak jsem se při prozkoumávání Paříže přehoupla přes tu kulatou třicítku divajíce se vzhůru na barevné deštníky v pasáži Le Village Royal, která snad nikdy nemůže být zakaboněná. Snažím se zůstat stejně nezakaboněná, pozitivní a nohama pevně na zemi. Samozřejmě u toho přemýšlím a docházím k nejednomu závěru...
Teď už vím, že moje osmnáctileté já bylo se svými představami dost naivní.
Teď už vím, že nežiju život nikoho jiného. Je jen na mně, jak k němu budu přistupovat.
Teď už vím, že věk je jenom číslo. Kolik nám je, si vlastně uvnitř určujeme sami.
Teď už vím, že je hloupost snažit se napasovat do společenských tabulek, představ a očekávání.
Teď už vím, že nejsem stará. Jsem v tom nejlepším. Což je ostatně v každém věku :).
