Tady není žádný dress code? - pomyslela jsem si v duchu, když jsem uviděla toho muže v tričku a džínech. Vstupoval právě do velkého sálu primátorské rezidence hlavního města Prahy, ve kterém ten den probíhalo udílení cen Michala Velíška. Já tam byla přítomná jako host za naši organizaci, protože je sponzorsky s touto akcí spjatá.
Poslední říjnový den ubíhal a od dopoledního semináře se překlopil až k odpolednímu vyhlašování cen. Do finále se dostali tři muži a tedy tři příběhy. Trojice situací, ve kterých někdo neměl sebe na prvním místě, ale podal neznámému člověku nezištně pomocnou ruku a zachránil mu tím život. Když jsem tři finalisty uviděla, tváře mi zčervenaly. Studem. Jedním z těchto lidí byl onen dříve jinak oblečený muž, kterého jsem si v hlavě tak snadno zhodnotila. Stačilo mi k tomu to, co jsem viděla očima. Byl to ale muž, který zachránil někomu život. Byl to hrdina.
Hrdinové nemusí být na první pohled patrní. Hrdinství je o tom, co je uvnitř. Ne o tom, co vidíme. Mnohdy dbáme více o naši slupku než o to, co se skrývá pod ní. Tak jsem si zase uvědomila, na čem bych měla zapracovat...
