Blog

01.07.2018 20:24

Jsou místa, která mě přitahují stále znovu. I přesto, s kým jsem je navštívila, co se na nich událo nebo co mi na nich bylo řečeno a jaké vzpomínky se k nim tudíž vztahují.

I dnes po snídani mě to táhlo ven. Tam na ty moje srdcovky v lese. "Nebuď blázen," říkala jsem si. "Vždyť tě to jenom rozhodí." Šla jsem stejně. Vždy, když jsem se blížila k místu obdařenému nějakou vzpomínkou, rozbušilo se mi srdce a mnohdy i oči zalily. Pokračovala jsem ale dál a dál. Když jsem došla na nejvyšší bod mého miniokruhu a podívala se na výhled, uvědomila jsem si, o co bych přišla, kdybych se zasekla v zahořklosti nad tím, že mi někdo vzal kus srdce, nechal si ho a já mám teď prázdno. Seděla jsem na skále s výhledem na ty "mé" hory a slzy odplavovaly vše, co bylo na mém zbytku srdci usazeno. Po chvíli jsem se zvedla a s každým dalším krokem ze mě padaly kousky balvanu, který si s sebou vláčím. Neodpadl celý, ale i to málo se počítá. 

Nevím, jakými lidmi se obklopujete, ale já jsem požehnaná snad tím nejlepším výběrem. Moje sestrokamarádka mi zrovna dnes napsala, že možná je taky potřeba si ty smutky prožít, aby člověk mohl jít dál. Kus pravdy, nemyslíte? I kdybych to všechno chtěla sebevíc popřít nebo přeskočit, myslím, že jednou by mě to dohnalo. 

Milý čtenáři tohoto skromného blogu, neboj se prožít si svůj smutek. Není to totéž jako uhnízdit se v něm. Naopak, je to cesta k osvobození a pomáhá Ti posunout se dál. 

29.06.2018 22:39

"Bože, podej mi ještě ten kalich, to víno, co s nocí se měnívá na líh. Snad nad ránem na dně se dočtu, že v kaslíku andělskou počtu mám. Tů ru tu tů. A že hoře se skutálí do jedné slzy. Ta slza se vsákne a pak ji to mrzí..."

Tuhle píseň miluju. Když si ji můžu ještě ke všemu zazpívat, dotýká se mě o to víc a dostává se mi doslova pod kůži. Jako dneska. Stála jsem na imaginárním podiu na trávě u řeky s mikrofonem v ruce. Mraky sem tam hrozily, že na nás pár kapek pošlou, ale sluníčko je vždy přemluvilo, aby táhly dál. Byli jsme téměř u konce skoro dvouhodinového zpívání a na řadu přišla tahle moje srdcovka. Když ji zpívám, doslova mě pohltí a já se topím v textu i melodii. 

Slunce se na své cestě k horizontu dostalo zpoza mraků a obdařilo mě teplou září. Zadívala jsem se do něj a zpívala. Blížila se fráze, kterou jsem si nebyla úplně jistá. Vrátila jsem se tedy pohledem na stojan s nápovědou a...nic. Neviděla jsem ani ťuk. Ne že by papír na stojanu nebyl. Byl. Ale já před sebou viděla jen zlatou záři. Slova jsem nějak zkomolila, oči se po chvíli rozkoukaly a rychle našly text, který následoval. 

Jak jsem se mohla tak snadno nechat zlákat tím pohledem? Je jistě dobré kochat se sluncem, ale ve vhodnou chvíli. Proč jsem tak snadno opustila realitu? Krásu prosté písně jsem vyměnila za pohled do prchavé záře. Nasolila jsem chyby, které jsem už nemohla vzít zpátky. Když si publikum onu píseň vyžádalo jako přídavek, dostala jsem vlastně druhou šanci. Šanci zazpívat Andělskou znovu a lépe. V životě se ale často stává, že druhou šanci nedostaneme. Necháme se zlákat oslnivou září a uteče nám realita, která se už opakovat nedá.

Milý čtenáři, přeji Ti co nejméně takových politováníhodných situací a co nejvíce druhých šancí. 

(A sobě, ať raději umím text bezpečně zpaměti.)

26.06.2018 21:00

Po klasickém pracovně-pracovním dni jsem vyrazila do obchodu pro nějakou tu obživu, abych nezemřela hlady, žízní a vyčerpáním. U vchodu do supermarketu se nacházel tzv. květinový koutek. Miluji květiny! Srdce mi zaplesalo, začala jsem regály skenovat pohledem a po chvíli jsem v nich objevila orchideje za příhodnou cenu. Na notnou chvíli jsem zapomněla na hlad, žízeň i vyčerpání. Vybrala jsem si "tu pravou" a hrdě s ní kráčela po obchoďáku. Po nějaké době jsem vyrazila domů. Šla jsem pěšky a cestou se začínal docela zvedat vítr. Lomcoval s mou květinou, jakoby mu bylo jedno, jak je křehká a že z ní mám takovou radost. Snažila jsem se natočit tak, abych ji ochránila, ale vítr si k ní vždy našel cestu a zkoušel její sílu. 

Když už jsem nevěděla, jak jí mám pomoct, ochranitelsky jsem ji přivinula až těsně k sobě. Rukama jsem ji objala a ona jakoby se mnou splynula. Vítr neustal. Dovoloval si pořád stejně. Najednou na ni ale nemohl. Opíral se, ale dosáhl jen na mě - a já to ustála (zas taková křehotinka zjevně nejsem). S úlevou, že má moje květina šanci na přežití, jsem pokračovala v chůzi a najednou jsem sebe samu viděla jako tu květinu a začala se ptát. 

Proč se tolikrát snažím zvládat poryvy větru sama?

Proč se neschovám do té milující náruče, která větrnou sílu tak snadno ustojí? Vždyť je tu pro mě otevřená neustále. Laskavě mě přijímá a chrání před ničivým větrem, který se mě snaží zlomit.

Nechci se zdráhat přijmout náruč Toho, který mi tento úkryt nabízí. A je v něm dost místa i pro Tebe, milý čtenáři.

23.06.2018 14:59

Každé stěhování mi něco přináší a něco bere. Dostávám prostor a důvod třídit. Myšlenky, věci, pocity. Ujasňuji si, co chci a co je pro mě důležité. Vyhazuji nepotřebné věci i strachy, které jsem si u sebe z nějakého důvodu držela. První týden jsem strávila ve znamení krabic, jejich nekonečného vybalování, přesouvání věcí, rozhodování, kde co chci. Hlavně jsem ale ten čas strávila bez internetu. Doporučuji. Jsme totiž s tímhle virtuálním světem spjatí natolik, že už nám to ani nepřijde. Nemáme-li internet (nebo dochází-li nám data tak rychle jako mně), na mnohé informace si musíme počkat. Nedostáváme věci hned, jak se nám zamane. A taky máme po večerech více času - pokud tedy zrovna neuklízíme, nevybalujeme již zmíněné krabice nebo nepadáme únavou (snad mi odpustíte ten obrat) na hubu.

Ten večer jsem už všeho nechala, umyla se a padla do mého oblíbeného ušatého křesla (vlastnoručně sestaveného, podotýkám). Zachumlala jsem se do deky a rozhlídla se kolem sebe. Oči se zasekly u kufříku, v němž mám uloženy knihy, a vybraly jednu konkrétní. Knížečku, kterou jsem před lety dostala darem. Dlouho jsem jí nelistovala, čímž jsem sebe samu ochuzovala. Kniha je určena Milované Princezně. Jsou to dopisy, které jí píše samotný Král. Natáhla jsem se pro ni a otevřela v místě, které střežila záložka. Musím se podělit o to, co jsem četla:

"Moje Princezno, máš svobodu milovat. 

Vysvobodil jsem Tě, abys milovala druhé. Proto nedovol, aby Tě lidé, kteří Ti způsobili bolest, ochromovali a bránili Ti prožívat radost z lásky. Vím, že je vždy riskantní dát někomu kus svého srdce, ale já jsem Tě stvořil, aby ses těšila z daru jedinečných přátelství. Vybírej si moudře ty, do nichž budeš investovat čas a energii, a těm, které miluješ, dopřej svobodu selhat. Pamatuj, že nikdo Tě nebude milovat tak dokonale jako já.

Pokud mi odevzdáš svá zklamání, která vztahy provázejí, budeš moci svobodně dávat a přijímat bezpodmínečnou lásku. Pamatuj, moje Princezno, že většina lidí potřebuje lásku nejvíc, když si ji nejmíň naslouží.

S láskou Tvůj Král, který je Láska"

Jistě pochopíte, když už tyto citované řádky nebudu nijak komentovat. Jsou dost okomentovány samy sebou. Teď mě omluvte, jdu Někomu odevzdat svá zklamání. 

29.03.2018 19:07

Byla už tma a já se vlekla domů doslova přesycena těmi nejrozporuplnějšími pocity. Řešila jsem v sobě boje a snažila se zvolit tu správnou cestu, jenže jsem nevěděla, která to je. Utápěla jsem se v tomhle rozpoložení už několikátý den a řešení jsem neviděla. Doplazila jsem se až ke vchodu paneláku, v němž jsem bydlela. Mechanicky jsem otočila klíčem a vešla. Protáhla jsem se kolem schránek, obešla výtah a zamířila ke schodům. U těch jsem se zarazila. Uviděla jsem svůj odraz ve skleněné okenní tabuli. 

Ještě chvíli a začnou se mi tlačit slzy do očí! - došlo mi.

Zírala jsem na ten obraz, v němž se odrážela veškerá moje frustrace a s ní i vyčerpání. Najednou jsem sebou škubla. Impulzem k tomu byl dost hlasitý štěk. Otočila jsem se za zvukem a nahoře na schodech uviděla rozzářeného, doslova smějícího se černého labradora. Vrtěl ocasem a radostně se na mě díval. Musela jsem se usmát. Nešlo to jinak. Najednou to ze mě spadlo. Všechno. Existoval jen ten jeden okamžik a v něm usměvavá psí tvář. Jak málo stačilo. Upřímnost radosti, s jakou mě ten hafan sledoval, najednou odsunul stranou všechno, co mě tížilo. Vyšla jsem po schodech nahoru a zlehka ho pohladila. 

Někdy stačí opravdu málo. Někdy nám Pán Bůh pošle třeba i tu němou tvář, když nemáme poblíž tu člověčí. Moje rada? Nenechávejme všechno na nich. Buďme těmi tvářemi, které druhého pozvednou a zbaví ho nálože, která ho tíží a táhne k zemi. 

Ten večer se mi usínalo o poznání lehčeji. 

18.03.2018 20:30

Modlím se. Modlím se o to či ono, prosím Pána Boha, aby mi dal toho či onoho. Dosud mi ale nedocházelo, že i na druhé straně se někdo modlí. Někdo se modlí o tu či onu. 

"Jsi odpověď na moje modlitby," zašeptal mi do ucha.

Já? - říkám si v duchu. Holka, která má tolik chyb a nedostatků? Vždyť to já potřebuju odpověď na moje prosby. Nikdy mě nenapadlo, že mě Bůh bude chtít použít jako odpověď na modlitby někoho jiného. Tou jednou zašeptanou větou  jsem si uvědomila, že nejsem jediná, která po něčem touží. Jsou tu i jiní. A já můžu být Božím nástrojem, aby dostali odpověď, po které tak touží.

Prostoupila mnou bázeň a pocit zodpovědnosti. Nezapomínejme, že tu nejsme jen my. Nejen my máme své touhy a prosby. Pokud se necháme, můžeme být odpovědí na něčí modlitby. 

22.02.2018 19:33

Krabice, krabice, krabice. V kanceláři nastalo jednoho dne točení. Točení stolů. Tedy přesněji řečeno, točili se lidé okolo stolů. Mně drahá kolegyně se chystala k odchodu na mateřskou, přicházela další (jak jsem zanedlouho zjistila) skvělá kolegyně, takže jsme s holkama podnikly patřičné změny. 

Nastalo to, čeho jsem se obávala. Svůj stůl i jeho okolí jsem byla nucena sbalit a vměstnat do několika krabic. Nacházela jsem věci zapomenuté nebo domněle ztracené a znovu nalezené. To by ale nebylo nic hrozného. Prostě se balím a jdu. Horší byl pohled vedle. Pohled na tu spřízněnou duši, která svůj pracovní svět balí do pár krabic. Znamenalo to, že okamžik, kdy ji přestanu v práci potkávat byt jen sporadicky, se nezadržitelně blíží. 

"Tady přece nemůžu sedět," prolítlo mi hlavou. "Tohle je její místo. Vždycky bylo, je a bude její."

Nakonec jsem za onen stůl ale přece jen usedla. Byla jsem nesvá a cítila se nehodna. Nějaký čas to zabralo, ale pak jsem se přistihla, že se u onoho stolu zabydluju a chci si to tam udělat jak praktické tak pěkné. Vybalila jsem si svůj každodenní příděl moudrosti - stojací minikalendář, ve kterém je na každý den jedno moudro. 

"Svět je kulatý. Místo, které se zdá být koncem, může být také začátkem."

A tak místo, které bylo koncem pro mě, je ted začátkem pro Teri. Kde skončila Terinka, začíná Sisi. A stůl, který byl v naší kanceláři koncem pro Míšu, je začátkem pro mě. Protože svět je kulatý. A na jednu situaci se dá pohlížet (minimálně) ze dvou úhlů.  

22.10.2017 19:45

To ráno bylo deštivé a pochmurné. Ještě trochu ospalá jsem stála na okraji silnice a čekala, až na přechodu pro chodce blikne zelená. Zpod kapuce padl můj zrak na bilboard vyvěšený na protější straně cesty. Nevím, čeho se reklama týkala, každopádně slogan zněl: 

"Chlapi nepláčou."

Rázem jsem se v myšlenkách přenesla o necelé dva měsíce zpět, kdyjsem v  jednom víkendu byla hostem hned na dvou svatbách. Není pár, kterému bych to štěstí nepřála. Za tyhle dva jsem byla ale tak nějak víc ráda. Jsou to moje srdcovky :). Každá svatba byla jiná. Na jiných místech naší vlasti, v jiném stylu, s jinou skladbou hostů, květin a barev. Minimálně jednu věc měly ale společnou. 

Máte rádi pohled na nevěstu? Já si ho užívám! Při svatebním pochodu patří vrchol skladby zpravidla právě nevěstě. Musím ale říct, že když se objeví v uličce, pokochám se pohledem na ni a téměř automaticky obrátím zrak na ženicha čekajícího u oltáře. Dívám se na něj, dokud nevěsta nepřijde až k němu. Fascinuje mě, co vidím. Jeho oči jsou na ni doslova přilepeny. Jako by pro něj v tu chvíli nic důležitějšího ve vesmíru neexistovalo. Jako by nemohl uvěřit, že ta nejúžasnější holka na světě si ho vybrala a za pár chvil bude jeho ženou. 

U těchto ženichů jsem viděla ještě něco. Slzy. Ano, slzy dojetí jsou na takových událostech celkem běžné. Ale ty ženichovy pro mě mají tak nějak hlubší rozměr. Nejsou projevem slabosti. Já osobně se před nimi skláním. Líbí se mi, když je chlap ochoten ukázat i svou zranitelnost, oddanost a dojetí. V mých očích jsou to slzy, za které by se žádný chlap neměl stydět. 

01.10.2017 19:22

Bylo sobotní ráno. Ještě za tmy jsme vyráželi z domova, abychom dopravili mou drahou ségru na letiště do Krakowa. Byla mi zima. Nejraději bych se viděla v posteli, následně se v klidu a pohodě vypravila do mého rodného sboru, kam mě to hodně táhlo. 

Cestou jsem začala štěkat. Umím to dobře a pyšná na to nejsem. Našla jsem dost důvodů. Navigace nefungovala, jak měla, byla mi zima, měla jsem hlad. Když jsem se po notné chvíli v autě zahřála, sundala jsem ze sebe kabát, do něhož jsem byla zababušená. Tento počin odhalil, že jsem si cestou pokrčila šaty, které jsem měla na sobě, a s nimiž jsem se předešlý večer dosti nažehlila. Začala jsem na toto téma opět dost notně brblat. Jako zadrhnutá deska jsem se vracela k pokrčeným šatům, které jsem chtěla mít v pořádku a ne dorazit do sboru sežmoulaná jako žvýkačka. 

Jak jsem si tak brblala pod fousy a otravovala tím své okolí, nejvíce tedy Anetku za volantem, jelikož tatínek pochrupoval na zadním sedadle, najednou jsem si uvědomila krutou realitu. Nejsou to šaty, které potřebují vyžehlit. Je to moje srdce. Můj charakter potřebuje dotek Boží žehličky, která by vyhladila všechny záhyby a sklady. Anetka mi odpustila. Bylo mi ale líto, že je co odpouštět. Místo abychom si vychutnaly pohled na nádherný východ slunce, který se nám cestou naskýtal, místo abychom si užily poslední společné chvilky, než se zase odlepí od země a odletí na druhý konec Evropy, otravovala jsem ji svým chováním. 

Díky Bohu za Jeho žehličku, která funguje mnohem lépe než dohromady všechny, které znám. Tahle žehlírna má navíc otevřeno 24/7, její služby jsou zdarma a výsledek je zaručen ;). 

29.08.2017 11:33

Jako lesní včela jsem poletovala po bytě, vyhýbala se krabicím, který byly naplněny vším, čím je možné za téměř dva roky vybavit jednu garsonku. Byl přede mnou stěhovací víkend, během nemoci jsem toho moc sbalit nestihla, takže jsem to teď doháněla. Každou chvíli měli přijet naši s kamarádkou. Dostala jsem zprávu, že už se blíží, tak jsem seběhla dolů, abych je přivítala. Auto nikde, opřela jsem se tedy o zábradlí před panelákovým vchodem a na chvilku vydechla. Zrak mi padl na bytové zvonky. Každý z nich byl opatřen jménem. U jednoho byla dokonce jména dvě. Zlehka jsem se dotkla oprýskané nálepky, na které bylo to moje. Jemným tahem jsem ji sloupla. Opřená o zábradlí jsem dál čekala na příjezd posádky a neustále jsem se dívala na tu jmenovku. Jakoby její sloupnutí znamenalo definitivní konec jedné moc krásné éry. Udivilo mě, co může tak malá věc způsobit. Z přemítání nad životní realitou mě vytrhlo přijíždějící auto. Jsou tady. Spěšně jsem jmenovku šoupla do kapsy a jala se vítat hosty. Ono přemítání mi ale stále rezonovalo v hlavě. A najednou mezi všemi těmi vjemy jsem si uvědomila, že když něco končí, ve většině případů něco začíná. Člověku může být těžko, může uronit i slzu (a ne jednu). Důležité ale je dívat se dopředu a vidět to dobré, co v nové situaci přichází.

<< 1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>