K tomu, abych napsala a vyvěsila další článek, jsem z jistých důvodů musela sbírat odvahu. Zážitky ze začátku května si ale o sepsání přímo říkaly, a tak jsem si cestu na blog znovu našla.
"Budeš mít narozky. Vyrazíme si někam, tak si to hoď do diáře." vyrukovala na mě kamarádka začátkem roku.
Po nalezení vhodného termínu jsem si to pečlivě zapsala. A život plynul dál. Čekalo mě toho v mezičase dost. Když se blížila ona sobota, začal se na mé dveře dobývat nějaký moribundus. Srazil mě do postele a pár dnů jsem se s ním prala. Kamarádka mě prosila, ať se poctivě kurýruju, že na sobotu máme plány.
"Ven si přece můžem zajít i jindy, ne?" pomyslela jsem si, ale nechala jsem to plavat a rvala do sebe všechno, co jsem podezřívala, že by mohlo mé uzdravení urychlit. V sobotu jsem nahodila fasádu (opravdu to bylo potřeba víc než jindy), hodila se do přiměřeného gala a vyrazila směr centrum, kde jsme měly sraz.
"Ukážu ti naši školu, chceš?"
No tak proč ne, že? - přikývla jsem a vešly jsme do krásné staré budovy v centru matičky Prahy. Při procházení interiérem jsem se dozvěděla, že tam mají mimo jiné suprovou terasu s výhledem, o kterém jsme se dřív bavily, a taky krásnou knihovnu. Vzhledem k počasí pod psa jsme zamířily nejdříve do knihovny. Stačilo párkrát otočit klíčem a vzít za kliku...
"Vítej nám, vítej nám, přišli jsme ti, Esti, přát, ať lásku umíš rozdávat..." - rozezněly se tóny písně v podání zhruba dvaceti mých přátel, kteří přijeli zblízka i zdaleka. Chvíli jsem nechápala, co se děje. Koukala jsem na ty lidi, které mám tolik ráda, a snažila se pochopit, co svedlo jejich cesty na to jedno místo a já se teď nemůžu nabažit pohledem na ně! Stála jsem tam jak trubka, oči vyvalené, úsměv od ucha k uchu a prostě na ně zírala! Později jsem se dozvěděla, že jich chtělo přijet ještě víc, ale okolnosti jim to nedovolily. Během pár minut jako bych byla vyléčená. Byl to nádherný večer plný povídání, písniček, jídla, ale nějak rychle utekl. Doma mi to všechno začalo docházet. Koukala jsem na fotky a videa a slzy dojetí se mi nedařilo zastavit...
Hlavou mi rezonovalo, co by se stalo, kdybych se rozhodla těmi dveřmi neprojít. O co všechno bych se ochudila. Některé dveře se bojíme otevřít. Neumíme si ani představit, co nás za nimi může čekat. Stojí to ale nakonec za to. Stojí za to sebrat odvahu a postavit se tomu. Může nás to v první chvíli vyvést z míry. Může nás to paralyzovat. Ale požehnání, která z toho kroku nakonec plynou, jsou nedozírná.
P.S.: Jsou habaďůry, které snadno a ráda odpouštím ;)
