Víte vždycky, co chcete? Zač se modlit? Víte, jakou cestou jít?
Zrovna posledních pár dnů nevím. Hlavou se mi honí otázky, na které neznám odpověď a mnohdy ani nevím, u koho bych ji hledala. Nevím, oč mám Pána Boha prosit. On ale ví. Vidí do nejen mého srdce, i když právě to pro nás může být mnohdy nečitelné, zná a je schopen zodpovědět i nevyslovenou otázku. Nevím, jak vy, ale já si ve slepých uličkách mnohdy i popláču. A je to špatně? Je to známka slabosti, když se o slovo hlásí slzy? Nebo bych si snad měla říct, že jsem dost stará na to, abych brečela? Nemyslím. I slzy k životu patří a odplavují, co by v nás zůstalo zaneseno.
Takže zpátky k otázce: Co teď? Osobně v takových situacích zjišťuji, že je dobré mít kolem sebe někoho, kdo se nevyptává a nechá vám prostor zkusit se nadechnout. I když to hned nepůjde, aspoň za ten pokus to stojí. Je dobré mít možnost zajet ke svým milovaným horám a všechno jim to povědět. Ony to snesou. Snesou ještě mnohem víc. Třeba kopec, co se jmenuje Golgota, toho snesl dost. To ty mé Beskydy vůbec neví, o čem je trápení. Když si tohle uvědomím, najednou se i proudy slz začnou uklidňovat...
