Vlaková odyssea

03.09.2018 20:23

Zahleděná do počítače jsem psala svůj minulý článek. Seděla jsem ve vlaku a cesta za oknem rychle ubíhala. Čas od času jsem si všimla, že uličkou někdo prochází. Vratkou, nejistou chůzí, jaká je v jedoucím rychlíku běžná. 

V jedné stanici přistoupil pán s malým synkem. Ten sotva začínal chodit. Sem tam jsem z jejich sedadel zaregistrovala pohyb, ale spíše jsem se věnovala psaní. V jednu chvíli jsem ale musela přestat. Otec šel uličkou a v předklonu vedl před sebou svého syna. Každé škubnutí vlaku, každý nepatrný výkyv musel muž vybalancovat nejen za sebe, ale i za svého syna. Ten si možná ani nevšiml, že je v jedoucím vlaku. Tak jistě si uličkou vykračoval se svým tátou za zády. Kolem mého místa pročli celkem rychle a já se za chvíli mohla zase věnovat článku. V tu chvíli jsem ale nemohla. 

Došlo mi, že vlastně nejsem schopná ani domyslet, co všechno pro mě vybalancovali mí rodiče a co všechno se mnou balancuje můj Nebeský Otec. Jistě jsem v životě procházela otřesnými situacemi, ale Někdo mě držel za ruku a udržoval balanc, abych mohla pohodlně a bezpečně jít dopředu. 

A za to děkuji.