Rozumíte všemu? Já tedy ne. V mnoha situacích se nevyznám a je tolik témat, ke kterým nemám co říct. Nikdy jsem z toho ale vědu nedělala. Co vím, to vím, a co nevím, to časem zjistím, nebo se bez toho obejdu. Lidé ale někdy používají výrazy, kterým vlastně sami nerozumí. Ale znáte to - třísku v oku druhého vidíme, ale kládu ve svém vlastním ne. Jednou jsem si sama naběhla. Bavím se takhle s kamarádem a ten mi nadšeně vysvětluje problematiku, kterou se zabývá, ale já o ní nevím ani ťuk.

"Chápeš to?" ptá se mě po chvíli.
Já s těmi nejlepšími úmysly odpovím: "Prosím tě, vždyť tomu rozumím jako koza petrželi."
     Když jsem nad tím ale později přemýšlela, začala mi vrtat hlavou jedna věc. Rozumí koza petrželi? Je to zelené, roste to na zahradě. Laik by neviděl důvod, proč by koza neměla jíst zrovna petržel. Naštěstí žiju v době, kdy máme tolik informací na dosah a stačí jen se pro ně natáhnout. A tak jsem na pomoc přizvala strejdu Googla. Ten ví téměř všechno ;). Dobrá zpráva pro mě i vás je, že ví taky, jak je to s kozou a petrželí. 
     Koza petržel n e ž e r e. Jen ji zmerčí, obloukem se jí vyhne. Aha. Dobré vědět. Je lepší být si jistá v kramflecích a nepapouškovat jen, co slyším z úst druhých. Dnes můžu hrdě říct, že mé přírodovědné znalosti jsou začně rozšířeny díky jednomu citátu, který jsem jen tak plácla do větru. Je to ovšem takový vykřičník, který se rozblikal. Nepoužívat něco, čemu nerozumím a přemýšlet nad tím, co říkám. 

     Je na přecházení silnice něco zvláštního? Ani ne, že? To jsem si donedávna taky myslela. Jednou jsem se takhle plazila unavená z práce. Mít na sobě vestu, řekla bych, že jsem měla „jazyk až na vestě“. Přecházení přes obří křižovatku, kterou zdolávám 2x denně, nebývá pro mě žádný problém. Ovšem její pokoření mě to odpoledne něčemu naučilo. Stojím tedy před tím přechodem. Na druhé straně silnice je (jak už to tak bývá) semafor pro chodce. Vedle mě zastavil cyklista a taktéž čekal na tu sympatičtější barvu, než je na semaforu červená. Proč se ovšem dívat na barevné světlo před sebou, když mnohem zajímavější výhled nabízí pohled vpravo na auta řítící se přes křižovatku, že jo. 
     Koukám na ta vozidla, když v tom se cyklista rozjede a po dvou šlápnutích do pedálů je na druhé straně. Mě to ovšem probralo z mého rozjímání a na základě tohoto podnětu jsem se rozhodla, že bych tedy mohla přejít taky. Jeden krok k obrubníku a oči se mi zastavily na stále červeném světle na druhé straně. Couvla jsem a v tu chvíli přejížděla auta vesele dál. Cestu jsem nakonec zdárně přešla – až když se na semaforu rozzářila zelená. Z této asi 2 minuty dlouhé situace jsem vyvodila tuhle svou myšlenku: