Byl krásný slunečný den. Rozhodla jsem se, že provětrám nejen sebe, ale i našeho stárnoucího pejska. V lese vždycky ožije jako mladík. Navíc jsem měla určitý cíl cesty a to je hned něco jiného, když nejdete jen tak na prázdno a bez cíle. Před několika dny jsem totiž pod úpatím blízkého kopce objevila bohatý šeříkový keř. Jelikož miluju, když si domov můžu vyzdobit květinami ať už v květináči nebo váze, uvítala jsem větvičky rozkvetlého šeříku jako příhodnou dekoraci pro můj domov. Milý čtenáři, na chvíli se zastav, zavři oči a pořádně se nadechni. Představ si tu intenzivní sytou květinovou vůni šeříku. Nevím jak tobě, ale mně to vykouzlí úsměv na tváři =).
Vyšli jsme po kamenité lesní cestě a dostali jsme se na úzký chodníček mezi chatami. Ben musí jít vždy vepředu. Cítí se jako vůdce, ačkoli se průběžně stejně otáčí , jestli jsem náhodou někde neuhnula a neztratila se mu. Nikoho z vás asi nepřekvapí, že na lesním chodníčku se válejí větvičky. Ani lesní zvíře by vás překvapit nemělo. Jenže co když v lese narazíte na svou noční můru?
Jak si to Ben štráduje, je mu jedno, kam šlape. Nebyla to větvička. Byl to dospělý lesklý had. Slepýš. Není jedovatý. Na to ale v tu chvíli nemyslíte. Viděla jsem, jak ho ledabyle Ben přešel. Když jsem na něj ovšem málem stoupla já, myslela jsem, že vyletím z kůže! Omlouvám se všem, kteří jste můj panický řev slyšeli a vyhodnotili ho jako běsnění divé zvěře. V tu chvíli mi přišlo spíš vhod, že je Ben hluchý. Jsem si skoro jistá, že by mě měl za blázna. Hada moje představení nijak nevyvedlo z míry. Zavlnil se a líně se odplazil do houští.
Když jsem se na zpáteční cestě přibližovala k onomu místu, nedívala jsem se napravo ani nalevo, ale úzkostně jsem zírala pod nohy. Zkoumala jsem každou větvičku, jestli se náhodou nezaleskne a nebude mě chtít sežrat. Nechala jsem si ujít krásný výhled, les okolo, i zarostlou zahradu staré chaty.
V životě nás předčasný strach může připravit o mnohem víc. O možné zážitky, dobrodružství i objevování, čeho jsme schopni dosáhnout. Strach je jako ruční brzda. Má svůj význam a není tu jen tak pro nic za nic. Jenže jet se zataženou ruční brzdou není zrovna efektivní a daleko se nedostanete. Tak se odbrzděte a jeďte ;).
Sedím v autobuse městské hromadné dopravy, který mnou pohupuje sem a tam, a pozoruju okolí. Lidé stále někam spěchají. Jak mě jízda autobusem kolébá, padne můj zrak na velký banner jedné nejmenované banky zavěšený blízko cesty. Stojí na něm: „Uděláme váš život bohatší.“ O pár vteřin později jsem z onoho místa pryč. Na tu větu ovšem musím pořád myslet. Co ta banka asi nabízí? Co si lidé představují pod pojmem „bohatý život“? Myslím, že všichni známe správnou odpověď.
Proč si ale lidé myslí, že jsou to právě peníze, které je udělají šťastnými? Mít bohatý život není podle mě o tom, kolik máte v peněžence nebo co všechno si můžete dovolit. Banka nemůže zařídit ten milionový pocit, když rodiče poprvé uvidí svoje dítě. Když se na ně poprvé zasměje. Když vidí jeho první krůčky. Banka taky není schopná poskytnout bohatství, jaké nabízí Bůh. Ten dává odpuštění a nabízí spasení. To nám banka umožnit nikdy nemůže.
Přišly teplé jarní dny a s nimi i příjemně strávené chvíle (ne že bych takové neprožívala v zimě). Pokud bydlíte ve městě a nemáte zahrádku, která by potřebovala po zimě radikální zásah, můžete si po příchodu z práce dovolit lebedit na terase a sledovat, jak se slunce sklání postupně k západu.
Když ten den přišel, náramně jsem si ho vychutnávala. Vzala jsem si svou oblíbenou knížku, uvelebila se na terase mezi polštáři a zhluboka se nadechla. Slunce se pomalu blížilo k západu a já jsem intenzivně vnímala syté barvy, které se Stvořitel maloval na obloze. Za chvíli jsem tam ale nebyla sama. Někdo mě navštívil. Byla to včelka, která si na onu terasu našla cestu přes ruch města, aby pilně pracovala a sbírala pyl. Zalíbily se jí květiny v květináčích rozestavěných okolo mě. Věřte nebo ne, za celou dobu, co jsem tam seděla, včelka nenasbírala ani ťuk. Snažila se, což o to, ale byla to snaha špatně nasměrovaná.
Květiny mé domácí, jejíž byt obývám, jsou totiž umělé. Včelka to však přesto zkoušela a zkoušela. Létala kolem nich dlouho ze všech stran v dobré snaze nasbírat pyl. A přitom někde, možná blízko, je právě květina, která rozkvétá zrovna pro ni, a ona se stále vrací k té umělé.
Nelétáme v životě taky k umělým květinám? Vždyť přece víme, kde najít tu pravou. Bůh nám to nabízí. Chce nám dát ten pravý život. Tak neztrácejme čas u umělých květin, ale hledejme ty pravé, živé a životadárné.
Nedávno jsem měla volné páteční lednové dopoledne (a k tomu dostatek potřebné energie) a rozhodla jsem se využít ho k sólo výšlapu na Lysou horu.
Milý čtenáři, přála bych Ti vidět to, co já. Úplné led(n)ové království. Cesta i příroda okolo byly pokryté ledovou krustou a ne málokrát jsem měla blízko k držkopádu. Vnímala jsem však tu zimní krásu okolo.
Když jsem se při sestupu dostala z obrovského chomáče mlhy, ve kterém byl vrchol hory zahalený, vykouklo na mě azurové nebe a nádherné panorama. Čím níž jsem sestupovala, tím bylo krásněji. Říkáš si, jaké by to bylo cestovat v čase? Je to zážitek =). Z pohádkové zimy jsem se přes větrný podzim dostala až do jara. Když jsem procházela přes zahradu u našeho domu, všimla jsem si malé sedmikrásky, která se krčila v trávě. Nevěřícně jsem se k ní sklonila a musela jsem si na ni sáhnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Když jsem ruku zvedala, ohnula jsem pár okvětních plátků. Tu mi sedmikráska nabídla pohled na krásnou sytě růžovou barvu. Nevím, proč se téhle květince říká SEDMIkráska. Mně zatím stačí těch PÁR krás, které mi ukázala.
Většina z vás, milí čtenáři, ví, že sedmikrásky bývají zespodu růžové. Jsme ale ochotni se sehnout a podívat se? Ano, musíme se u toho zastavit a ohnout hřbet. Sedmikráska nás za to ale velkoryse odmění.
Přála bych si, abychom byli ochotni vnímat i krásu, která není vidět hned na první pohled a sama se nenabízí. Počkej si, ohni hřbet a budeš o to příjemněji překvapen =).
"Je úžasné, jak o dvacet čtyři hodin později vidíme stejnou událost z jiného pohledu." Sydney Smith
Vedu si deník. No, deník je zavádějící termín, jelikož si ho nepíšu denně. Je to spíš takový obdeník :-). Asi před dvěma měsíci jsem se stěhovala z jednoho bytu do druhého. Ze všech krabic mi jedna zůstala nevybalená. Byly v ní knihy a jelikož moje knihovna nedisponuje pro mě potřebnou kapacitou, nechala jsem je zatím tak. Jednu neděli jsem se ale rozhodla knihy protřídit a nějak to v mém pokoji udělat, aby se mi tam všechny vešly. Beru jednu knihu za druhou a najednou v ruce držím deník. Svůj 
starý deník, který jsem si psala před necelým rokem. Celý svět se zastavil a já se začetla. Jako bych poznávala někoho mně zatím neznámého. Začala jsem si vzpomínat na chvíle a pocity, které jsem dávno z paměti vytěsnila. Tolik se toho změnilo. Co bylo v té době pro mě velké dilema, vidím dnes z úplně jiného pohledu. Tehdy nejistá záležitost je vyřešená, rozhodování, které bylo tehdy přede mnou, je teď za mnou. Po čem jsem tehdy toužila, to bych teď, s odstupem času, nechtěla ani za nic.
Čas mnohé věci objasní. Někdy stačí dvacet čtyři hodin, jindy je potřeba tři čtvrtě roku. Sydney Smith má pravdu. Někdy je těch dvacet čtyři hodin potřeba. Je to zvláštní - stejná situace, přitom jiná. Vlastně ne jiná. Situace zůstává, co se mění, je náš pohled.
Někdy takovou lekci v podobě časového odstupu potřebujeme. Buďme ochotni si počkat a podívat se na svět z jiného úhlu. Bude to sice den poté, ale třeba objevíme, co nám včera uniklo ;-).
Jak trávíte nedělní dopoledne? Výletem do přírody? Poleháváním v posteli? Prací? Pokud nejste doktor nebo zdravotní sestra, asi netrávíte běžné nedělní dopoledne v nemocnici, že? Já taky ne. Ovšem jednou v neděli mi potřeba blízké osoby zkřížila plány. Místo výšlapu na TO moje oblíbené místo v lese jsem vezla dědečka na pohotovost.
Zatímco byl v ordinaci, já seděla na chodbě na lavičce. Pro pozorování okolí jsem měla dost času (a taky výhodnou pozorovací pozici). Blízko mého stanoviště se nacházely dveře vedoucí na porodní oddělení. Po nějaké době mého vysedávání na oné chodbě se otevřely dveře nedalekého výtahu a vyšel z něj mladý muž. V rukou nesl malou dětskou autosedačku (možná bych spíš řekla autoležačku vzhledem k tomu, v jaké poloze se v ní dítě nachází), tzv. vajíčko. Ráda čtu v lidských tvářích. Když jsem se podívala do té jeho, nebyla jsem si úplně jistá, co vidím. Bylo to nadšení, nejistota, radost, napětí? Neptejte se - nevím. Muž vešel na porodní oddělení a ztratil se mi z dohledu.
Moje pozornost připadla ženě, kterou na chodbu přivezl nemocniční zřízenec. Chvíli tam sama seděla na kolečkovém nemocničním křesílku, načež za ní přišel její manžel. Žena měla za sebou předoperační vyšetření. Na rozdíl od tváře mladého muže mířícího na porodní oddělení byla její tvář celkem čitelná. Byl v ní strach, možná až úzkost a zděšení. Ve slovech ke svému manželovi to vše vyjádřila. Co když se operace nepodaří? Co když se neprobudí? Co mohl, zodpověděl lékař, který za ní na chodbu přišel.
Co bylo dál, nevím. Dědeček vyšel z ordinace a společně jsme zamířili k východu. Nepřestala jsem ale na ty dvě lidské tváře a situace myslet. Co bude cítit ten mladý muž, až si poveze domů svou ženu a to nejkrásnější dítě na světě? Co bude prožívat žena, až ji povezou na operační sál? Netuším, mohu se jen domnívat. Ani v jedné situaci jsem nebyla. Jedno ale vím. Ať mě potká cokoli, ať budu vystavena jakékoli nejistotě a nebudu vědět, jak to dopadne a zda obstojím, jsem nesmírně vděčná za jistotu, že mě v tom Bůh nikdy nenechá samotnou a projdeme tím úsekem mého života společně.
Máte rádi hudbu? Já ano. A moc. Hudba pomáhá dotvářet atmosféru, vyvolat emoce a dovede toho mnohem víc, ale to Ti, milý čtenáři, vykládat nebudu. To přece víš.
Od pěti let jsem chodila do hudebky na housle. Víc tedy s nechutí než s chutí, ovšem dnes jsem svým rodičům vděčná za to, že mě k tomu futrálu přes mou nechuť dostrkali. Moje učitelka projevila dobrou snahu a ze svých žáků dala dohromady houslový orchestr. Hrálo se všechno možné. Každý kousek měl něco do sebe a skrýval v sobě velkou sílu.
Nevím proč, ale na okamžik mnou proběhla vlna zklamání, když jsem byla přiřazena do "druhých houslí". K houslistům v prvních houslích jsem vzhlížela. Hrát tak jako oni!
Z toho, co náš soubor nacvičil, mi v paměti nejvíce utkvěl Haydnův Mesiáš. Než se ovšem v takovém orchestru dají všichni dohromady, musí všechny hlasy cvičit nejdříve zvlášť. Poslouchat první housle! To jsem si užívala. Když jsme ale hráli my nebo třetí housle, říkala jsem si: "Haydne, kde je v tom nějaká melodie? Co si z tohohle partu mám vzít?"
Všechny mé otázky ale zmizely zodpovězeny, když jsme zahráli všichni dohromady. První, druhé, třetí housle. Najednou ta hudba jakoby dostala úplně nový rozměr a sílu!
Ať už ve vážné hudbě nebo obyčejné folkové písničce, jaká krása je, když kromě prvního hlasu zazní také druhý, třetí, čtvrtý hlas! Jsou snad ty ostatní méně důležité, než první? Vůbec ne. Společně jako celek tvoří totiž tu úžasnou atmosféru. Každý hlas je důležitý. Ať už tedy, milý čtenáři, hraješ v životě jiné než první housle, nezoufej. Poslechni si tu hudbu jako celek. Získáš docela jiný pohled na věc =).
Jsem docela v koncích, pokud se snažím přenést na papír zvuk jedoucího vlaku. Znáte to. Ten rytmus, který člověka uspí líp než ukolébavka. Tu dum tudum. Pokud jsem před cestování málo spala nebo jsem si za celý týden nastřádala poctivý spánkový deficit, mám to spočítané. Musím se pěkně držet, aby mi hlava nepadala. Někdy se ale, zvlášť na delších vzdálenostech, své únavě poddám, podepřu si hlavu a prostě spím.
Na velikonoční pondělí jsme se s několika přáteli rozhodli jít sáňkovat. (Hmm, už dlouho jsem v jedné větě nepoužila najednou slova „velikonoce“ a „sáňkovat“…) Kopec, na kterém bydlím, začal ale během dne tát. Naštěstí Beskydy nabízejí více kopcovitého terénu, než je ten před naším domkem. Vydali jsme se tedy hledat svah, který by na sobě nesl poctivou vrstvu sněhu. Takový kopec, který by nám nabídnul požadovanou zábavu a ten skvělý pocit, když se řítíte dolů, vítr vás šlehá do tváří a do očí padá sníh, takže nic nevidíte, ale smějete se na celé kolo.Vybrali jsme si starou nepoužívanou sjezdovku. Svah je to značně prudký a tudíž nabízející pro ten okamžik dostatečnou porci adrenalinu. 