20.04.2014 18:04
Muž. Sám. Jede v kabrioletu se sklopenou střechou, na očích sluneční brýle, které ho chrání před zapadajícím sluncem. Vlasy mu čechrá vítr, jak uhání po osamělé silnici vstříc neznámu…
To vypadá jako scéna z filmu. Tak tu scénu trochu pozměním. V autě sedím já. Nejsem sama, nýbrž se svou sestrou. Ta řídí. Nejedeme kabrioletem, ale obyčejným starým dobrým Fordem. Slunce nám do očí nesvítí, protože je tma. Vlasy nám čechrá leda tak tzv. pokus o klimatizaci. Zdaleka nejedeme po silnici samy. A co víc, nejedeme do neznáma. Máme pevně daný cíl. Jelikož ale neznáme cestu a nejsme orientačně „tak zdatné“, abychom tam trefily bez jakékoli pomoci, vzaly jsme si na pomoc navigaci. Je to jednoduché. Napíšete do ní, kam se potřebujete dostat a ona vám na oplátku ukáže cestu a jako bonus třeba přidá, za jak dlouho se do cíle dostanete.
Spoléhajíce na navigaci jsme se bezstarostně vydaly na cestu. Čas nám společně ubíhal, sledovaly jsme okolní krajinu zahalenou ve tmě a probíraly, co nám přišlo na mysl. Najednou nás na cestě překvapila objížďka. Byla dobře značená a jinudy se v podstatě jet nedalo, tak jsme se tudy vydaly. To ovšem nečekala navigace. Když zjistila, že nejedeme cestou, kterou nám připravila, začala se znovu načítat a hledala, kudy by nás navedla na tu správnou cestu. Do cíle jsme dojely.
Pán Bůh mi někdy připomíná v jistém ohledu takovou GPS navigaci. Říká mi, jaká je ta správná cesta. Vím od něj, kudy mám jít. Ať už to jsou okolnosti, nebo moje vlastní blbost či sebejistota, že z cesty uhnu, On začne okamžitě hledat tzv. náhradní řešení pro mou situaci. Dá mi nový pohled, nově vykreslenou trasu, která mě dovede až do cíle.