Bezpráví

     Jsem docela v koncích, pokud se snažím přenést na papír zvuk jedoucího vlaku. Znáte to. Ten rytmus, který člověka uspí líp než ukolébavka. Tu dum tudum. Pokud jsem před cestování málo spala nebo jsem si za celý týden nastřádala poctivý spánkový deficit, mám to spočítané. Musím se pěkně držet, aby mi hlava nepadala. Někdy se ale, zvlášť na delších vzdálenostech, své únavě poddám, podepřu si hlavu a prostě spím.

     Jako se mi to stalo onehdy. Není důležité kdy. Skoro ani není důležité, odkud kam a za jakým účelem jsem jela. Je jasné, že člověk projíždí místy, o kterých ani netuší, že existují. Pokud tam ale nemá namířeno, proč bychom mu to vyčítali? Projíždíme místy, která nám nic neříkají. Nepoutají se k nim žádné naše zážitky ani lidé, na které bychom vzpomínali. A přesto, když projedete místem, o kterém nic nevíte, může ve vás zanechat byť jen nepatrný dojem. Věřte mi. Mluvím z vlastní zkušenosti.

 

     Tak tedy. Sedím ve vlaku. Hlava mě neposlouchá a padá a padá. Povolám tedy ruku, aby ji podpírala. Déšť ještě podpoří spavou atmosféru, když jeho kapky dopadají na okna vlaku a stékají jako slzy dolů. Něco mě vyrušilo. Otevřu oči a otočím hlavu k oknu, abych zjistila, kudy asi tak právě projíždím. Vlak mírně zpomalil. Projíždíme malou opuštěnou zastávkou. Kolem se zelená příroda a široko daleko jediné slovo. Bezpráví. Zrak mi padnul na tu modrobílou ceduli. Vesnici Bezpráví neznám. Soudě podle velikosti zastávky není ani moc velká či v očích druhých významná. Nápis se mi jen mihnul před očima a vlak vesele ujížděl dál svou cestou. Rychlostí, jakou vlak opustil ono místo, jsem ovšem já vesnici Bezpráví nevyhnala ze své hlavy. Co se muselo stát, aby si vesnice vysloužila takový název? Komu se tam stalo takové bezpráví? Podle toho, co vidím kolem, si myslím, že každá druhá vesnice, každé druhé město by si z nějakého důvodu mohlo vysloužit jméno "Bezpráví". 

 

Jak jsem vděčná, že tenhle stav naší Země nebude trvat věčně!