Nedávno jsem měla volné páteční lednové dopoledne (a k tomu dostatek potřebné energie) a rozhodla jsem se využít ho k sólo výšlapu na Lysou horu.
Milý čtenáři, přála bych Ti vidět to, co já. Úplné led(n)ové království. Cesta i příroda okolo byly pokryté ledovou krustou a ne málokrát jsem měla blízko k držkopádu. Vnímala jsem však tu zimní krásu okolo.
Když jsem se při sestupu dostala z obrovského chomáče mlhy, ve kterém byl vrchol hory zahalený, vykouklo na mě azurové nebe a nádherné panorama. Čím níž jsem sestupovala, tím bylo krásněji. Říkáš si, jaké by to bylo cestovat v čase? Je to zážitek =). Z pohádkové zimy jsem se přes větrný podzim dostala až do jara. Když jsem procházela přes zahradu u našeho domu, všimla jsem si malé sedmikrásky, která se krčila v trávě. Nevěřícně jsem se k ní sklonila a musela jsem si na ni sáhnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Když jsem ruku zvedala, ohnula jsem pár okvětních plátků. Tu mi sedmikráska nabídla pohled na krásnou sytě růžovou barvu. Nevím, proč se téhle květince říká SEDMIkráska. Mně zatím stačí těch PÁR krás, které mi ukázala.
Většina z vás, milí čtenáři, ví, že sedmikrásky bývají zespodu růžové. Jsme ale ochotni se sehnout a podívat se? Ano, musíme se u toho zastavit a ohnout hřbet. Sedmikráska nás za to ale velkoryse odmění.
Přála bych si, abychom byli ochotni vnímat i krásu, která není vidět hned na první pohled a sama se nenabízí. Počkej si, ohni hřbet a budeš o to příjemněji překvapen =).