Počasí bývá nekompromisní. Neptá se vás, jaké plány máte a co byste si asi tak přáli. Nebylo tomu jinak ani onen pátek. V to odpoledne mě právě počasí odřízlo od mých plánů. Když jsem z práce odcházela asi o dvě hodiny později, než jsem plánovala, rozhodla jsem se, že čas, který mi byl darován, využiji k vytváření rodinného tepla a útulna, ačkoli to  mělo být jen pro mě samotnou. Cestou domů jsem navštívila samoobsluhu blízkou mému bytu a z nakoupených surovin upekla koláč. Brzy se bytem linula celá řada vůní od jablek přes skořici až k vanilce. Po koláči přišla na řadu zelenina. Ta se pekla a já si už v klidu mohla sednout. Smrákalo se, tak jsem se uvelebila do křesla, vzala ze stolku knížku a četla si. Najednou jsem si uvědomila, že čtu, ale nevím co. Myšlenky si šly svou cestou a naprosto nerespektovaly, kam směřovaly mé oči. 

Tak ráda bych si zazpívala! - zaznělo mi v hlavě.

Na základě čehosi jsem vyhodnotila, že to nejde. Pootočila jsem hlavou a zrak mi padl na ukulele Boženku visící na stěně. Vtom jsem si uvědomila, že tam přece nevisí jen pro parádu! Chvíli jsem na ni civěla, pak jsem vstala, sundala ji z háčku a za jejího doprovodu se dala do zpěvu.

Někdy jsme tak blízko tomu, co nás potěší či povzbudí. Jen to musíme vidět a vykročit tomu vstříc. 

Zjišťuji, že cesta do práce může být plná inspirace a podnětů k zamyšlení. Jeden úsek z určitých důvodů přejíždím autobusem. Abych se dostala na zastávku, musím zdolat několik semaforů. A téměř pravidelně se stává, že když docházím k poslednímu z ony sbírky semaforů a čekám na zelenou, přifrčí si to můj autobus k zastávce a před nosem mi ujede. Konec světa to není. Za pár minut přece jede další. Ale člověk by se bez toho čekání u hlučné silnice docela obešel ;). Za pár minut se další autobus přiřítí a já můžu směle pokračovat v cestě vstříc dalšímu pracovnímu dni. 

Dnes to nebylo jiné. Zase mi ujel, zase a opět jsem čekala. Když jsem u druhé zastávky z autobusu vystoupila, spěšně jsem se vydala svou obvyklou cestou. Procházela jsem uličkami, přeběhla přes silnici a chystala se projít se skloněnou hlavou pod větvemi jabloně. Když jsem už byla skoro u ní, nad jedním téměř shnilým jablkem zvítězila gravitace a to se svou plnou vahou poroučelo k zemi. Těsně přede mnou se roztříštilo o zem, na které po něm zůstala jen hnědá skvrna. 

"Panečku, jít tudy o chvíli dřív..." pomyslela jsem si a představila si ránu, s jakou by mi jablko žuchlo na hlavu. Neplatí to pro všechny situace, ale teď už si myslím, že někdy je prostě lepší být krapet pozadu.. ;)

"Do prkýnka dubovýho..." prolétne mi hlavou, zatímco korzuju po bytě a snažím se nachystat do práce. Nestíhám. Budík jsem posunula tolikrát, že se mi to teď nevyplácí. Chvatně zabouchnu byt, zamknu, a protože už mi nezbývá čas na to jít do práce pěšky, pádím na autobus. Volím tu nejkratší cestu sídlištěm. Míjím vysoké paneláky, školu, hřiště, zase a opět paneláky. Nic zvláštního. Najednou se můj zrak zastaví na záhonu růží. Je docela malý, ale rozhodně hoden pozornosti. Keřík rudých květů mě doslova hypnotizoval, abych si k němu přivoněla. Autobus neautobus, práce nepráce - zastavila jsem se. Jakoby to všechno ztratilo na důležitosti. Přidřepla jsem si a zhluboka se nadechla. Nelitovala jsem. Růže mě obdarovala vůní tak intenzivní a zároveň svěží, že jsem se na okamžik zasekla v čase a byla tu jen pro ni. 

Poté, co jsem k ní ještě párkrát přivoněla, vydala jsem se opět na cestu. Už jsem tolik nespěchala. Přemýšlela jsem nad tím rušným světem, ve kterém žiju. Jak to v něm ta růže zvládá, když tak nespěchá? Roste trpělivě, čeká na pupen, pak zase na květ. Rozdává radost a vůni, a když přijde její čas, odkvete. Je tu pro nás, ochotna odměnit nás pokaždé, když svolíme zastavit se.   

Chtěla bych to zvládat líp. Spěchat jen minimálně a umět se zastavit. Vím, že mnohdy je to složité. Ale ať už ona růže znamená ve vašem životě cokoli, najděte si ji a čas od času se k ní skloňte. Nebudete litovat.  

Stojím v podzemí a čekám na metro. Tma tu není, zima taky ne. Kolem to jen šumí. Na ten ruch si člověk zvykne a po nějaké době ho ani nevnímá. Na protějším nástupišti to žije podobně jako na tom mém. Při čekání na vlak si krátím čas pozorováním lidí, jejich výrazu tváře i řeči těla. Vím toho o nich jen málo. S jistotou vlastně jen to, kterým směrem se jejich cesta ubírá, a to navíc až ve chvíli, kdy nastoupí do vlaku. 

Sympatický kluk na tom protějším nástupišti - říkám si v duchu. O chvíli později pozorovaný nastoupí do metra, na které čekal, a odjíždí opačným směrem. Někam pryč do toho velkého městského mraveniště. Šance, že ho ještě někdy potkám, je minimální. Nic o něm nevím. Netuším, co je zač, jaké má hodnoty a charakter. Jen se mi v hlavě začínají hemžit otázky.

Kolik je tady asi hledajících lidí? Kolik lidí touží po někom po svém boku a přitom se s okolním světem sotva míjí? Kolik lidí by asi rádo prolomilo anonymitu, našlo ten průsečík, ve kterém se jejich cesta protne s cestou někoho, kdo se jim stane drahým a komu se oni stanou nepostradatelnými? 

Předpokládám, že jich je hodně. A domnívám se, že srdce většiny z nich je naplněna touhou a nadějí. Ta totiž umírá poslední :). 

Jezdit městskou hromadnou dopravou je časoúsporné, když se zadaří, tak i pohodlné a někdy dokonce i zábavné. Fičela jsem si to takhle jednou stodevadesáttrojkou a přes obvyklý autobusový ruch jsem postřehla, o čem se svěřuje malá holčička své (předpokládám) babičce. Dovolila jsem si rozhovoru naslouchat, pobavit se jím a sepsat ho.

"Babi, víš, jak je ta písnička - Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka, jede jede do dáli, veze samý vožralý?"

"No, vím." odpoví babička. 

"Tak já jsem ji předělala. Poslouchej: Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka, jede jede do dáli, veze dětem spoďáry."

Kromě mě se začalo chichotat i pár lidí kolem. Dívenka měla v záloze ještě pár variant. Kromě spoďárů vezla dětem např. beďary. 

No jo, přejme si, přejme dětem. A přejme jim, že si přejí :).

Není každý den posvícení. Některé dny mají k posvícení asi tak daleko jako severní pól k jižnímu. A tohle byl jeden z nich. Vlastně se nic tak zásadního nestalo. Ale i přesto. Když se den překlopil ke svému konci, cítila jsem se jako zpráskaný pes. Ještě skočit nakoupit to nejnutnější a pak šupem domů!

Vešla jsem do suterénu kancelářského komplexu, kde se nachází několik obchodů. Tou dobou se tam už moc lidí nepohybovalo. Před útokem na potraviny jsem zamířila do drogerie. Procházela jsem kolem vylidněného bistra, před kterým postával tamější číšník. Když jsem ho míjela, zavrtaná ve svých myšlenkách jsem najednou postřehla, že ke mně mluví. Neřekl mi nic obsáhlého či převratného. Alespoň ne na první pohled. 

"Slečno, to bude dobré."

Překvapená jsem nemohla jinak, než se na něj usmát. Mé nohy nesly dál nejen mě, ale i onu větu. V duchu i navenek jsem se usmívala. Vždyť má pravdu. Bude to dobré. Nakonec bude všechno dobré. A pokud to není dobré, není to ještě konec. 

Během dovolené se jeden den rozhodl, že bude deštivý. Ráno z těžkých mraků začalo pršet a dešťové provazy padaly k zemi v podstatě celé dopoledne. Nevadilo mi to. Za posledních pár dnů mám nějaké ty kilometry v nohách, takže jsem si tuhle nucenou pauzu ráda dopřála. Ani kočce Micce se ven nechtělo. Našla si mě a dožadovala se svého (podle ní) zaslouženého drbání. Chvíli po poledni déšť ustal. Když jsem si toho všimla, vysvětlila jsem Micce, že s jejím rozvalováním se na mém klíně je konec, načež jsem popadla boty a bundu a vyrazila jsem do lesa.

Prošla jsem svá oblíbená nejbližší místečka a pod lesem u křížku jsem zvažovala, kudy jít. Rovnou domů, nebo oklikou? Samozřejmě vyhrála ta delší cesta. Jak jsem si tak štrádovala po vrstevnici, málem jsem svými pohorkami rozmašírovala tři oříšky, které na cestu spadly z opodál stojícího lískového keře. Pousmála jsem se, zvedla je a šla dál. Chvíli jsem si s nimi pohrávala, zkoumala je a pak jsem je šoupla do kapsy, aby se mi náhodou neztratily. Sejde z očí, sejde z mysli - to v tomto případě neplatí. Myslela jsem na ně pořád. A od nich neměly mé myšlenky daleko k Popelce a následně k princi.

Tyhle oříšky, které jsem našla, nevypadaly nijak kouzelně. Ani já si nepřipadala kouzleně či výjimečně. Rozcuchaná, zababušená do bundy a plandavých kalhot. Tváře umouněné od popela mám někdy u táboráku, nebo když se vydám do kotelny a přikládám. Kloboukem s peřím, lukem a kamizolou nedisponuji. Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané - ani ty v mém šatníku nenajdete. Popelka všechno tohle měla právě z těch oříšků. Jak jsem si ale šla lesem a držela tři skutečné oříšky v ruce, uvažovala jsem, co ji vlastně nakonec dělalo princeznou? Podle mě to byla pozornost jejího prince. To, že ji právě princ považoval za (svou) princeznu, z ní tu princeznu nakonec udělalo.

S těmito myšlenkovými pochody a třemi nekouzelnými oříšky v kapse jsem dopochodovala až domů, do kouzelného domova, mně drahého. Micka si zase brzy nárokovala dávku drbání a mezitím, co se točila na mém klíně, já pořád přemýšlela. Třeba jednou pro někoho budu princeznou. Já, obyčejná holka se šrámy na duši i na těle. Kdo ví. 

Každopádně gratuluji každé Popelce, ze které se díky jejímu princi stala princezna :).

Konečně. Autobus se přiřítil na zastávku a chystal se pohltit hlouček lidí, jehož součástí jsem byla i já. Vzduch byl těžký a dal by se krájet jak venku tak uvnitř. Ještěže jedu jen pár stanic, říkala jsem si. Lidí stále přibývalo, teplota stoupala a já si čím dál víc nepřála nic tolik jako vystoupit si. Má cílová zastávka se s pohybem autobusu nezadržitelně blížila. Když zastavil, udělala jsem pohyb vpřed, abych se prodrala davem, který stál mezi mnou a výstupními dveřmi Ale co to? Nemohla jsem pohnout nohou. To snad ne...žvýkačka! Doslova mě přikovala k podlaze autobusu. Po urputném boji jsem nad ní zvítězila a konečně vypadla z vydýchaného autobusu. Tedy, domnívala jsem se, že jsem vyhrála. 

Se žvýkačkou na botě se nejde úplně nejlépe. Cítila jsem ji při každém kroku. Šla jsem ale dál a s každým krokem se na žvýkačce uchytilo trochu špíny. Její nános snížil lepivost, takže jsem začínala mít pocit, že by brzo mohlo být po problému. V rychlosti jsem u jednoho patníku zpomalila, ledabyle o něj nohu otřela a pelášila dál. Téměř jsem ji ale neodstranila a za to odpoledne se na žvýkačku nalepilo dost vrstev špíny.

Večer jsem si uvědomila, že v mém životě je pár takových žvýkaček, s jejichž odstraněním jsem si nedala patřičnou práci. Jdu prostě dál, nános špíny sníží lepivost a já nabývám dojmu, že onen problém přece až tak radikální řešení nepotřebuje. Opak je pravdou. Kdybych se totiž zastavila, botu sundala a důkladně očistila už na začátku, nedošla bych domů s modrou skvrnou na podrážce. Kdybych žvýkačku očistila hned, její barva by se mi nedostala až na špičku boty, kde se vryla do světlého koženkového povrchu a botu znehodnotila. Kdybych se nespokojila s provizorním řešením problému, k takovým následkům by nedošlo. Vzpomenu si na to vždy, když se mi zrovna nechce něco řešit a nejraději bych nechala vrstvy špíny, aby to zakryly. Už ale vím, že to z dlouhodobého hlediska nic neřeší.

Krásný horký letní den trávím v kanceláři. Život si tady plyne svým vlastním rytmem, do určité míry je izolován od okolního světa. Pracovní den se přehoupl až téměř ke konci. Ještě dodělat jednu smlouvu, ať ji můžu poslat ke schválení šéfovi. K cíli se blížím tempem škytajícího auta, kterému dochází šťáva, ale doufá, že za nejbližší zatáčkou začne cesta klesat z kopce dolů, po kterém sjede k benzince. Klesající tendence nastala, ovšem jinak než jsem doufala. Ve smlouvě jsem zrušila vcelku důležitý odstavec.

„Ne!“ vyjekla jsem polohlasem.

Žaludek se mi sevřel, když jsem si uvědomila, jak tam ten odstavec opravdu potřebuju! Zdánlivě nekonečně dlouho trvala ona vnitřní panika, než jsem se vzpamatovala a klikla na tlačítko zpět. A koukej, světe, všechno je tak, jak má být.

Dál jsem kontrolovala smlouvu a někde uvnitř jsem si začala přemýšlet. Jak by se mi v životě v některých situacích hodilo tlačítko zpět. Vzala bych zpátky vyřčená slova, nevraživý pohled nebo závistivou myšlenku. Mnohých jizev a šrámů bych byla nejen já ušetřena. Program s tímhle tlačítkem nemám. Ale znám Někoho, kdo jím disponuje. Je ochoten smazat všechny mé překlepy a hrubky a nabídnout mi bílý nepopsaný list. Stačí Jeho nabídku jen přijmout. Zvaž to taky ;).  

Asi se mnou budete souhlasit, že Pán Bůh není automat. Modlitba tedy nefunguje jako mince, kterou do automatu hodíme a vypadne požadovaný produkt. Někdy ovšem Pán Bůh vyslyší modlitbu okamžitě. To si nemyslím, to vím:

Sedím v indickém sboru církve adventistů sedmého dne v Americe. Na zahájení dopolední části se zpívá jedna píseň za druhou. Zpěvník na mě nezbyl, snažím se tedy alespoň pochytit melodii a broukat si. Když se dozpívává asi pátá píseň v řadě, kterou neznám, začínám se modlit, ať ta další  je píseň, kterou znám v češtině a mohla bych si ji zazpívat. Následuje píseň Jakou jistotu, jakou radost mám.

Zpívám z plna hrdla. V indickém sboru. V Americe. V češtině.