Žvýkačka

Konečně. Autobus se přiřítil na zastávku a chystal se pohltit hlouček lidí, jehož součástí jsem byla i já. Vzduch byl těžký a dal by se krájet jak venku tak uvnitř. Ještěže jedu jen pár stanic, říkala jsem si. Lidí stále přibývalo, teplota stoupala a já si čím dál víc nepřála nic tolik jako vystoupit si. Má cílová zastávka se s pohybem autobusu nezadržitelně blížila. Když zastavil, udělala jsem pohyb vpřed, abych se prodrala davem, který stál mezi mnou a výstupními dveřmi Ale co to? Nemohla jsem pohnout nohou. To snad ne...žvýkačka! Doslova mě přikovala k podlaze autobusu. Po urputném boji jsem nad ní zvítězila a konečně vypadla z vydýchaného autobusu. Tedy, domnívala jsem se, že jsem vyhrála. 

Se žvýkačkou na botě se nejde úplně nejlépe. Cítila jsem ji při každém kroku. Šla jsem ale dál a s každým krokem se na žvýkačce uchytilo trochu špíny. Její nános snížil lepivost, takže jsem začínala mít pocit, že by brzo mohlo být po problému. V rychlosti jsem u jednoho patníku zpomalila, ledabyle o něj nohu otřela a pelášila dál. Téměř jsem ji ale neodstranila a za to odpoledne se na žvýkačku nalepilo dost vrstev špíny.

Večer jsem si uvědomila, že v mém životě je pár takových žvýkaček, s jejichž odstraněním jsem si nedala patřičnou práci. Jdu prostě dál, nános špíny sníží lepivost a já nabývám dojmu, že onen problém přece až tak radikální řešení nepotřebuje. Opak je pravdou. Kdybych se totiž zastavila, botu sundala a důkladně očistila už na začátku, nedošla bych domů s modrou skvrnou na podrážce. Kdybych žvýkačku očistila hned, její barva by se mi nedostala až na špičku boty, kde se vryla do světlého koženkového povrchu a botu znehodnotila. Kdybych se nespokojila s provizorním řešením problému, k takovým následkům by nedošlo. Vzpomenu si na to vždy, když se mi zrovna nechce něco řešit a nejraději bych nechala vrstvy špíny, aby to zakryly. Už ale vím, že to z dlouhodobého hlediska nic neřeší.