Růže

"Do prkýnka dubovýho..." prolétne mi hlavou, zatímco korzuju po bytě a snažím se nachystat do práce. Nestíhám. Budík jsem posunula tolikrát, že se mi to teď nevyplácí. Chvatně zabouchnu byt, zamknu, a protože už mi nezbývá čas na to jít do práce pěšky, pádím na autobus. Volím tu nejkratší cestu sídlištěm. Míjím vysoké paneláky, školu, hřiště, zase a opět paneláky. Nic zvláštního. Najednou se můj zrak zastaví na záhonu růží. Je docela malý, ale rozhodně hoden pozornosti. Keřík rudých květů mě doslova hypnotizoval, abych si k němu přivoněla. Autobus neautobus, práce nepráce - zastavila jsem se. Jakoby to všechno ztratilo na důležitosti. Přidřepla jsem si a zhluboka se nadechla. Nelitovala jsem. Růže mě obdarovala vůní tak intenzivní a zároveň svěží, že jsem se na okamžik zasekla v čase a byla tu jen pro ni. 

Poté, co jsem k ní ještě párkrát přivoněla, vydala jsem se opět na cestu. Už jsem tolik nespěchala. Přemýšlela jsem nad tím rušným světem, ve kterém žiju. Jak to v něm ta růže zvládá, když tak nespěchá? Roste trpělivě, čeká na pupen, pak zase na květ. Rozdává radost a vůni, a když přijde její čas, odkvete. Je tu pro nás, ochotna odměnit nás pokaždé, když svolíme zastavit se.   

Chtěla bych to zvládat líp. Spěchat jen minimálně a umět se zastavit. Vím, že mnohdy je to složité. Ale ať už ona růže znamená ve vašem životě cokoli, najděte si ji a čas od času se k ní skloňte. Nebudete litovat.