Zpět

Krásný horký letní den trávím v kanceláři. Život si tady plyne svým vlastním rytmem, do určité míry je izolován od okolního světa. Pracovní den se přehoupl až téměř ke konci. Ještě dodělat jednu smlouvu, ať ji můžu poslat ke schválení šéfovi. K cíli se blížím tempem škytajícího auta, kterému dochází šťáva, ale doufá, že za nejbližší zatáčkou začne cesta klesat z kopce dolů, po kterém sjede k benzince. Klesající tendence nastala, ovšem jinak než jsem doufala. Ve smlouvě jsem zrušila vcelku důležitý odstavec.

„Ne!“ vyjekla jsem polohlasem.

Žaludek se mi sevřel, když jsem si uvědomila, jak tam ten odstavec opravdu potřebuju! Zdánlivě nekonečně dlouho trvala ona vnitřní panika, než jsem se vzpamatovala a klikla na tlačítko zpět. A koukej, světe, všechno je tak, jak má být.

Dál jsem kontrolovala smlouvu a někde uvnitř jsem si začala přemýšlet. Jak by se mi v životě v některých situacích hodilo tlačítko zpět. Vzala bych zpátky vyřčená slova, nevraživý pohled nebo závistivou myšlenku. Mnohých jizev a šrámů bych byla nejen já ušetřena. Program s tímhle tlačítkem nemám. Ale znám Někoho, kdo jím disponuje. Je ochoten smazat všechny mé překlepy a hrubky a nabídnout mi bílý nepopsaný list. Stačí Jeho nabídku jen přijmout. Zvaž to taky ;).