Je na přecházení silnice něco zvláštního? Ani ne, že? To jsem si donedávna taky myslela. Jednou jsem se takhle plazila unavená z práce. Mít na sobě vestu, řekla bych, že jsem měla „jazyk až na vestě“. Přecházení přes obří křižovatku, kterou zdolávám 2x denně, nebývá pro mě žádný problém. Ovšem její pokoření mě to odpoledne něčemu naučilo. Stojím tedy před tím přechodem. Na druhé straně silnice je (jak už to tak bývá) semafor pro chodce. Vedle mě zastavil cyklista a taktéž čekal na tu sympatičtější barvu, než je na semaforu červená. Proč se ovšem dívat na barevné světlo před sebou, když mnohem zajímavější výhled nabízí pohled vpravo na auta řítící se přes křižovatku, že jo. 
Koukám na ta vozidla, když v tom se cyklista rozjede a po dvou šlápnutích do pedálů je na druhé straně. Mě to ovšem probralo z mého rozjímání a na základě tohoto podnětu jsem se rozhodla, že bych tedy mohla přejít taky. Jeden krok k obrubníku a oči se mi zastavily na stále červeném světle na druhé straně. Couvla jsem a v tu chvíli přejížděla auta vesele dál. Cestu jsem nakonec zdárně přešla – až když se na semaforu rozzářila zelená. Z této asi 2 minuty dlouhé situace jsem vyvodila tuhle svou myšlenku: