Jsou místa, která mě přitahují stále znovu. I přesto, s kým jsem je navštívila, co se na nich událo nebo co mi na nich bylo řečeno a jaké vzpomínky se k nim tudíž vztahují.
I dnes po snídani mě to táhlo ven. Tam na ty moje srdcovky v lese. "Nebuď blázen," říkala jsem si. "Vždyť tě to jenom rozhodí." Šla jsem stejně. Vždy, když jsem se blížila k místu obdařenému nějakou vzpomínkou, rozbušilo se mi srdce a mnohdy i oči zalily. Pokračovala jsem ale dál a dál. Když jsem došla na nejvyšší bod mého miniokruhu a podívala se na výhled, uvědomila jsem si, o co bych přišla, kdybych se zasekla v zahořklosti nad tím, že mi někdo vzal kus srdce, nechal si ho a já mám teď prázdno. Seděla jsem na skále s výhledem na ty "mé" hory a slzy odplavovaly vše, co bylo na mém zbytku srdci usazeno. Po chvíli jsem se zvedla a s každým dalším krokem ze mě padaly kousky balvanu, který si s sebou vláčím. Neodpadl celý, ale i to málo se počítá.
Nevím, jakými lidmi se obklopujete, ale já jsem požehnaná snad tím nejlepším výběrem. Moje sestrokamarádka mi zrovna dnes napsala, že možná je taky potřeba si ty smutky prožít, aby člověk mohl jít dál. Kus pravdy, nemyslíte? I kdybych to všechno chtěla sebevíc popřít nebo přeskočit, myslím, že jednou by mě to dohnalo.
Milý čtenáři tohoto skromného blogu, neboj se prožít si svůj smutek. Není to totéž jako uhnízdit se v něm. Naopak, je to cesta k osvobození a pomáhá Ti posunout se dál.
