Pád

Zjišťuji, že cesta do práce může být plná inspirace a podnětů k zamyšlení. Jeden úsek z určitých důvodů přejíždím autobusem. Abych se dostala na zastávku, musím zdolat několik semaforů. A téměř pravidelně se stává, že když docházím k poslednímu z ony sbírky semaforů a čekám na zelenou, přifrčí si to můj autobus k zastávce a před nosem mi ujede. Konec světa to není. Za pár minut přece jede další. Ale člověk by se bez toho čekání u hlučné silnice docela obešel ;). Za pár minut se další autobus přiřítí a já můžu směle pokračovat v cestě vstříc dalšímu pracovnímu dni. 

Dnes to nebylo jiné. Zase mi ujel, zase a opět jsem čekala. Když jsem u druhé zastávky z autobusu vystoupila, spěšně jsem se vydala svou obvyklou cestou. Procházela jsem uličkami, přeběhla přes silnici a chystala se projít se skloněnou hlavou pod větvemi jabloně. Když jsem už byla skoro u ní, nad jedním téměř shnilým jablkem zvítězila gravitace a to se svou plnou vahou poroučelo k zemi. Těsně přede mnou se roztříštilo o zem, na které po něm zůstala jen hnědá skvrna. 

"Panečku, jít tudy o chvíli dřív..." pomyslela jsem si a představila si ránu, s jakou by mi jablko žuchlo na hlavu. Neplatí to pro všechny situace, ale teď už si myslím, že někdy je prostě lepší být krapet pozadu.. ;)