Boženka

Počasí bývá nekompromisní. Neptá se vás, jaké plány máte a co byste si asi tak přáli. Nebylo tomu jinak ani onen pátek. V to odpoledne mě právě počasí odřízlo od mých plánů. Když jsem z práce odcházela asi o dvě hodiny později, než jsem plánovala, rozhodla jsem se, že čas, který mi byl darován, využiji k vytváření rodinného tepla a útulna, ačkoli to  mělo být jen pro mě samotnou. Cestou domů jsem navštívila samoobsluhu blízkou mému bytu a z nakoupených surovin upekla koláč. Brzy se bytem linula celá řada vůní od jablek přes skořici až k vanilce. Po koláči přišla na řadu zelenina. Ta se pekla a já si už v klidu mohla sednout. Smrákalo se, tak jsem se uvelebila do křesla, vzala ze stolku knížku a četla si. Najednou jsem si uvědomila, že čtu, ale nevím co. Myšlenky si šly svou cestou a naprosto nerespektovaly, kam směřovaly mé oči. 

Tak ráda bych si zazpívala! - zaznělo mi v hlavě.

Na základě čehosi jsem vyhodnotila, že to nejde. Pootočila jsem hlavou a zrak mi padl na ukulele Boženku visící na stěně. Vtom jsem si uvědomila, že tam přece nevisí jen pro parádu! Chvíli jsem na ni civěla, pak jsem vstala, sundala ji z háčku a za jejího doprovodu se dala do zpěvu.

Někdy jsme tak blízko tomu, co nás potěší či povzbudí. Jen to musíme vidět a vykročit tomu vstříc.