"Bože, podej mi ještě ten kalich, to víno, co s nocí se měnívá na líh. Snad nad ránem na dně se dočtu, že v kaslíku andělskou počtu mám. Tů ru tu tů. A že hoře se skutálí do jedné slzy. Ta slza se vsákne a pak ji to mrzí..."
Tuhle píseň miluju. Když si ji můžu ještě ke všemu zazpívat, dotýká se mě o to víc a dostává se mi doslova pod kůži. Jako dneska. Stála jsem na imaginárním podiu na trávě u řeky s mikrofonem v ruce. Mraky sem tam hrozily, že na nás pár kapek pošlou, ale sluníčko je vždy přemluvilo, aby táhly dál. Byli jsme téměř u konce skoro dvouhodinového zpívání a na řadu přišla tahle moje srdcovka. Když ji zpívám, doslova mě pohltí a já se topím v textu i melodii.
Slunce se na své cestě k horizontu dostalo zpoza mraků a obdařilo mě teplou září. Zadívala jsem se do něj a zpívala. Blížila se fráze, kterou jsem si nebyla úplně jistá. Vrátila jsem se tedy pohledem na stojan s nápovědou a...nic. Neviděla jsem ani ťuk. Ne že by papír na stojanu nebyl. Byl. Ale já před sebou viděla jen zlatou záři. Slova jsem nějak zkomolila, oči se po chvíli rozkoukaly a rychle našly text, který následoval.
Jak jsem se mohla tak snadno nechat zlákat tím pohledem? Je jistě dobré kochat se sluncem, ale ve vhodnou chvíli. Proč jsem tak snadno opustila realitu? Krásu prosté písně jsem vyměnila za pohled do prchavé záře. Nasolila jsem chyby, které jsem už nemohla vzít zpátky. Když si publikum onu píseň vyžádalo jako přídavek, dostala jsem vlastně druhou šanci. Šanci zazpívat Andělskou znovu a lépe. V životě se ale často stává, že druhou šanci nedostaneme. Necháme se zlákat oslnivou září a uteče nám realita, která se už opakovat nedá.
Milý čtenáři, přeji Ti co nejméně takových politováníhodných situací a co nejvíce druhých šancí.
(A sobě, ať raději umím text bezpečně zpaměti.)
