Úsměv

Byla už tma a já se vlekla domů doslova přesycena těmi nejrozporuplnějšími pocity. Řešila jsem v sobě boje a snažila se zvolit tu správnou cestu, jenže jsem nevěděla, která to je. Utápěla jsem se v tomhle rozpoložení už několikátý den a řešení jsem neviděla. Doplazila jsem se až ke vchodu paneláku, v němž jsem bydlela. Mechanicky jsem otočila klíčem a vešla. Protáhla jsem se kolem schránek, obešla výtah a zamířila ke schodům. U těch jsem se zarazila. Uviděla jsem svůj odraz ve skleněné okenní tabuli. 

Ještě chvíli a začnou se mi tlačit slzy do očí! - došlo mi.

Zírala jsem na ten obraz, v němž se odrážela veškerá moje frustrace a s ní i vyčerpání. Najednou jsem sebou škubla. Impulzem k tomu byl dost hlasitý štěk. Otočila jsem se za zvukem a nahoře na schodech uviděla rozzářeného, doslova smějícího se černého labradora. Vrtěl ocasem a radostně se na mě díval. Musela jsem se usmát. Nešlo to jinak. Najednou to ze mě spadlo. Všechno. Existoval jen ten jeden okamžik a v něm usměvavá psí tvář. Jak málo stačilo. Upřímnost radosti, s jakou mě ten hafan sledoval, najednou odsunul stranou všechno, co mě tížilo. Vyšla jsem po schodech nahoru a zlehka ho pohladila. 

Někdy stačí opravdu málo. Někdy nám Pán Bůh pošle třeba i tu němou tvář, když nemáme poblíž tu člověčí. Moje rada? Nenechávejme všechno na nich. Buďme těmi tvářemi, které druhého pozvednou a zbaví ho nálože, která ho tíží a táhne k zemi. 

Ten večer se mi usínalo o poznání lehčeji.