Na druhém nástupišti

24.07.2017 21:56

Stojím v podzemí a čekám na metro. Tma tu není, zima taky ne. Kolem to jen šumí. Na ten ruch si člověk zvykne a po nějaké době ho ani nevnímá. Na protějším nástupišti to žije podobně jako na tom mém. Při čekání na vlak si krátím čas pozorováním lidí, jejich výrazu tváře i řeči těla. Vím toho o nich jen málo. S jistotou vlastně jen to, kterým směrem se jejich cesta ubírá, a to navíc až ve chvíli, kdy nastoupí do vlaku. 

Sympatický kluk na tom protějším nástupišti - říkám si v duchu. O chvíli později pozorovaný nastoupí do metra, na které čekal, a odjíždí opačným směrem. Někam pryč do toho velkého městského mraveniště. Šance, že ho ještě někdy potkám, je minimální. Nic o něm nevím. Netuším, co je zač, jaké má hodnoty a charakter. Jen se mi v hlavě začínají hemžit otázky.

Kolik je tady asi hledajících lidí? Kolik lidí touží po někom po svém boku a přitom se s okolním světem sotva míjí? Kolik lidí by asi rádo prolomilo anonymitu, našlo ten průsečík, ve kterém se jejich cesta protne s cestou někoho, kdo se jim stane drahým a komu se oni stanou nepostradatelnými? 

Předpokládám, že jich je hodně. A domnívám se, že srdce většiny z nich je naplněna touhou a nadějí. Ta totiž umírá poslední :).