Kulatý svět

Krabice, krabice, krabice. V kanceláři nastalo jednoho dne točení. Točení stolů. Tedy přesněji řečeno, točili se lidé okolo stolů. Mně drahá kolegyně se chystala k odchodu na mateřskou, přicházela další (jak jsem zanedlouho zjistila) skvělá kolegyně, takže jsme s holkama podnikly patřičné změny. 

Nastalo to, čeho jsem se obávala. Svůj stůl i jeho okolí jsem byla nucena sbalit a vměstnat do několika krabic. Nacházela jsem věci zapomenuté nebo domněle ztracené a znovu nalezené. To by ale nebylo nic hrozného. Prostě se balím a jdu. Horší byl pohled vedle. Pohled na tu spřízněnou duši, která svůj pracovní svět balí do pár krabic. Znamenalo to, že okamžik, kdy ji přestanu v práci potkávat byt jen sporadicky, se nezadržitelně blíží. 

"Tady přece nemůžu sedět," prolítlo mi hlavou. "Tohle je její místo. Vždycky bylo, je a bude její."

Nakonec jsem za onen stůl ale přece jen usedla. Byla jsem nesvá a cítila se nehodna. Nějaký čas to zabralo, ale pak jsem se přistihla, že se u onoho stolu zabydluju a chci si to tam udělat jak praktické tak pěkné. Vybalila jsem si svůj každodenní příděl moudrosti - stojací minikalendář, ve kterém je na každý den jedno moudro. 

"Svět je kulatý. Místo, které se zdá být koncem, může být také začátkem."

A tak místo, které bylo koncem pro mě, je ted začátkem pro Teri. Kde skončila Terinka, začíná Sisi. A stůl, který byl v naší kanceláři koncem pro Míšu, je začátkem pro mě. Protože svět je kulatý. A na jednu situaci se dá pohlížet (minimálně) ze dvou úhlů.