Jmenovka

Jako lesní včela jsem poletovala po bytě, vyhýbala se krabicím, který byly naplněny vším, čím je možné za téměř dva roky vybavit jednu garsonku. Byl přede mnou stěhovací víkend, během nemoci jsem toho moc sbalit nestihla, takže jsem to teď doháněla. Každou chvíli měli přijet naši s kamarádkou. Dostala jsem zprávu, že už se blíží, tak jsem seběhla dolů, abych je přivítala. Auto nikde, opřela jsem se tedy o zábradlí před panelákovým vchodem a na chvilku vydechla. Zrak mi padl na bytové zvonky. Každý z nich byl opatřen jménem. U jednoho byla dokonce jména dvě. Zlehka jsem se dotkla oprýskané nálepky, na které bylo to moje. Jemným tahem jsem ji sloupla. Opřená o zábradlí jsem dál čekala na příjezd posádky a neustále jsem se dívala na tu jmenovku. Jakoby její sloupnutí znamenalo definitivní konec jedné moc krásné éry. Udivilo mě, co může tak malá věc způsobit. Z přemítání nad životní realitou mě vytrhlo přijíždějící auto. Jsou tady. Spěšně jsem jmenovku šoupla do kapsy a jala se vítat hosty. Ono přemítání mi ale stále rezonovalo v hlavě. A najednou mezi všemi těmi vjemy jsem si uvědomila, že když něco končí, ve většině případů něco začíná. Člověku může být těžko, může uronit i slzu (a ne jednu). Důležité ale je dívat se dopředu a vidět to dobré, co v nové situaci přichází.