Náruč

Po klasickém pracovně-pracovním dni jsem vyrazila do obchodu pro nějakou tu obživu, abych nezemřela hlady, žízní a vyčerpáním. U vchodu do supermarketu se nacházel tzv. květinový koutek. Miluji květiny! Srdce mi zaplesalo, začala jsem regály skenovat pohledem a po chvíli jsem v nich objevila orchideje za příhodnou cenu. Na notnou chvíli jsem zapomněla na hlad, žízeň i vyčerpání. Vybrala jsem si "tu pravou" a hrdě s ní kráčela po obchoďáku. Po nějaké době jsem vyrazila domů. Šla jsem pěšky a cestou se začínal docela zvedat vítr. Lomcoval s mou květinou, jakoby mu bylo jedno, jak je křehká a že z ní mám takovou radost. Snažila jsem se natočit tak, abych ji ochránila, ale vítr si k ní vždy našel cestu a zkoušel její sílu. 

Když už jsem nevěděla, jak jí mám pomoct, ochranitelsky jsem ji přivinula až těsně k sobě. Rukama jsem ji objala a ona jakoby se mnou splynula. Vítr neustal. Dovoloval si pořád stejně. Najednou na ni ale nemohl. Opíral se, ale dosáhl jen na mě - a já to ustála (zas taková křehotinka zjevně nejsem). S úlevou, že má moje květina šanci na přežití, jsem pokračovala v chůzi a najednou jsem sebe samu viděla jako tu květinu a začala se ptát. 

Proč se tolikrát snažím zvládat poryvy větru sama?

Proč se neschovám do té milující náruče, která větrnou sílu tak snadno ustojí? Vždyť je tu pro mě otevřená neustále. Laskavě mě přijímá a chrání před ničivým větrem, který se mě snaží zlomit.

Nechci se zdráhat přijmout náruč Toho, který mi tento úkryt nabízí. A je v něm dost místa i pro Tebe, milý čtenáři.